Třetí rozhovor
22. listopadu 1666
Počátkem a základem mého duchovního života bylo vznešené poznání Boha a velká úcta k Němu, obojí prožívané ve víře. Když jsem k tomu dospěl, nestaral jsem se už o nic jiného, než abych opustil všechny ostatní myšlenky a abych všechno, co konám, konal jen z čisté lásky k Bohu.
Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.
Svou důvěrou Boha uctíváme. Čím více Mu důvěřujeme, tím větší úctu Mu prokazujeme a svoláváme na sebe velkou milost. Je nemožné, aby Bůh někoho klamal. Nikdy nenechá dlouho trpět někoho, kdo se Mu zcela odevzdal a je rozhodnut snášet všechno pro Něho.
Často jsem zakusil rychlou Boží pomoc ve všech možných záležitostech. Po těchto zkušenostech nikdy nepromýšlím, jak vyřídit různé záležitosti, když musím něco zařídit. Když přijde čas pro vyřízení takových věcí, najdu v Bohu jako v čistém zrcadle všechno, co mám dělat. Konám všechno pokojně a nedělám si předem žádné starosti, jak postupovat. Nebylo tomu tak vždycky. Než jsem se odvážil toho kroku důvěřovat Bohu bezpodmínečně a ve všech věcech, dělal jsem si mnoho starostí, jak vyřídit tu nebo onu záležitost.
Dnes už nemyslím na to, co dělám. Vzpomenu si někdy na své úkoly, když jsou vyřízeny. Ale mohl bych těžko říci, jak jsem je vyřídil, natolik jsou moje myšlenky v Bohu. Když vstanu od stolu, nevím, co jsem jedl. Vím však, že můj zrak byl zcela upřen na Boha. Všechno konám z lásky k Bohu. Děkuji Mu za všechno, co vykonal skrze mne nyní i v ostatních událostech mého života. Říkám Mu to zcela prostě a takovým způsobem, že mě to velmi silně ponořuje do přítomnosti a lásky Boží.
Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.
Očekávám také svůj podíl na velkých utrpeních těla i duše, vím, že mě to čeká. Ale neleká mě to. Jen jednoho zla bych se obával: kdybych měl ztratit pocit Boží přítomnosti, který mi tak dlouho přinášel tak hlubokou radost. Nezměrná Boží dobrota mi však dává podivuhodnou jistotu, že mě nikdy zcela neopustí, že mi dá naopak tolik pevnosti a síly, abych snesl všechno, čím mě navštíví. Proto se ničeho nebojím a nepovažuji za potřebné mluvit s někým o stavu své duše. Když jsem se o něco takového pokoušel, vrátil jsem se pokaždé méně jistý. Vím, že jsem dnes kdykoli ochoten vzdát se svého života z čisté lásky k Bohu, proto mě nic neleká. Úplně se vydat Bohu je pro člověka nejjistější cestou k Němu, je to cesta, na které nám vždycky svítí jeho světlo, takže vidím stezku, po které máme jít.
Na začátku duchovního života musíme věrně plnit své povinnosti a cvičit se v sebezáporu. Pak přijdou nevyslovitelně šťastné prožitky a hluboké radosti. Když nastoupí těžkosti a starosti, stačí toto: utíkat se k Ježíši Kristu a prosit Jej o pomoc. Jeho přispění činí všechno lehkým.
Mnozí neudělají pořádný pokrok v křesťanském životě, protože uváznou v kajících skutcích a jiných zvláštních cvičeních a zapomenou na to hlavní: že jediným smyslem a cílem takových cvičení je láska k Bohu. Když se toho nedbá, projeví se to brzy v jednání i ve skutcích těchto lidí. Proto nacházíme tak málo pravých ctností.
Abychom dospěli k Bohu, není k tomu zapotřebí zvláštní chytrosti ani mimořádného vzdělání. Potřebujeme jen jedno: poctivé, pevné srdce, které nehledá nic než Jeho, ve všem jen Jeho – a které jej hledá jen proto, aby jej milovalo, jen Jeho.