Psychologie hlubin lidské duše

Zkušenostní společenství s Nejsvětější Trojicí obohacuje duši nejvyšší aktivitou podle Ježíšových slov: „Můj Otec je stále činný a i já jsem činný.“ V psychice způsobuje především povznesenost nad utrpení, nahodilosti a starosti každodenního života. „Ustanou silná hnutí,“ píše světice, „jimž duše předtím podléhala ve svých schopnostech a v obrazotvornosti, které jí už nyní nemohou škodit ani narušovat klid“. Duše v sobě neživí žádný „pocit nenávisti nebo ublíženosti vůči těm, kteří jí škodí nebo chtějí škodit; naopak, zahrnuje je zvláštní láskou, takže když je vidí v nějakém trápení, ze srdce je lituje a je ochotná vytrpět vše, aby je od utrpení osvobodila. (…) Má totiž stále u sebe přítomného Pána a rychle zapomíná na všechno, co ji může trýznit“. Kromě výše vyjmenované pasivní aktivity, posilující duši, aby velkodušně snášela utrpení, poskytuje zkušenostní společenství s Bohem velkou činnou aktivitu. Dynamika náboženských prožitků rozšiřuje její duchovní život a odhaluje nové dimenze psychiky otvírající se Boží nekonečnosti. Víme, co vše dělala nemocná a ustavičně trpící Terezie, která byla titánem činu a aktivity. „Tato nadpřirozená síla,“ objasňuje, „jež se tu duši uděluje, se svým vlivem dotýká všech obyvatelů hradu, tedy schopností, smyslů a dokonce i těla, které častokrát jako by necítilo svou slabost.“
Činy jsou podle ní kritériem autenticity mystických prožitků. „To je, jak už jsem vám říkala, jediné neomylné znamení milostí a vidění, opravdu pocházejících od Boha.“ „Hodnota činů tedy nezáleží na jejich velikosti, ale na lásce, s jakou je konáme.“
Svatá Terezie ve svých popisech neuvádí žádné spekulativní teologické úvahy ani systematicky nevysvětluje teologické principy. Píše, co sama zažila nebo znala z pozorování. Vnitřnímu hradu není v křesťanské literatuře rovno. Vždyť asi nikdo kromě sv. Pavla nepronikl spásná Kristova tajemství, tak jako ona v tomto díle.
Řekli jsme, že díky zkušenostnímu společenství s Nejsvětější Trojicí odhalila sv. Terezie nové poklady lidské duše a stanula na břehu bezmeznosti, odkud je zřetelně vidět, jaký musí být směr veškerého lidského snažení: má mířit ke svému poslednímu cíli, k Bohu. Můžeme ji nazvat psychologem hlubin lidské duše; ukazuje, že lidská přirozenost se nedá uzavřít do rámce či do schémat, protože je obrazem nekonečného Boha. Její rozhovory s Trojjediným svědčí o tom, že člověk je hlubší, než se zdá sám sobě. Není v něm pouze podvědomí, ale také jakési nadvědomí, kde působí síly pocházející z nejvyšší osobní Lásky.
S veškerou prostotou a neústupností před sebou i ostatními odhalovala rozmanitá zákoutí duše, v nichž se skrývá egoismus, a bez váhání odlišila pravdu od iluzí, pravou velikost od zdánlivé, zlo od dobra. Mnoho těchto psychologických úvah, dodnes velice aktuálních, nám pomáhá v sebepoznání. Na jejím příkladu vidíme, že úsudek, rozum a životní moudrost nejsou v rozporu s nadpřirozenou mystikou. Naopak, blízký kontakt s Bohem rozmnožuje, posiluje a zduchovňuje lidské vlastnosti a společenství s Ním napomáhá rozvoji osobní zbožnosti.

Pokračovat
Zpět na úvod