Trinitární zkušenost
Z mnoha vidění Nejsvětější Trojice vybíráme tři charakteristická. Dne 29.5. roku 1571 po svatém přijímání, vyprahlá a roztržitá Terezie, najednou prožívá „určité zjevení, které bylo jakoby podobou pravdy, přístupnou její neschopnosti“. Tehdy poznala, jak je Bůh jeden ve třech Osobách. Píše: „Zdálo se mi, že všechny tři Osoby se mi zřetelně představují v nitru duše, hovoří ke mně a oznamují mi, že každá z nich mi dává zvláštní milost.“ Od té doby vědomí, že Nejsvětější Trojice přebývá v nitru duše, je v ní jakoby „vyryto“. Snaží se poznávat trojjediného Boha rozjímáním a kontemplací, ale namáhá se marně, když Ho chce pochopit lidským rozumem. Bůh sám osvěcuje tato rozjímání 30. června téhož roku. „Mýlíš se, když si představuješ věci duše pomocí tělesných věcí. Duše je schopna pojmout a vlastnit mnoho věcí najednou. Nepokoušej se o to, abys Mě uzavřela v sobě, ale snaž se, aby ses ty uzavřela ve Mně.“
Pro sv. Terezii je nesmírné štěstí radovat se s Otcem, Synem a Duchem Svatým, přítomnými v její duši. Netuší, že Pán jí postupně odhalí tajemství trojičního života. A tak o rok později, 22. září r. 1572 je jí dáno „vidět Nejsvětější Trojici a stav duše v milosti. (…) Tyto tři Osoby se milují vzájemně, vzájemně se jedna druhé dává a vzájemně se znají. Všechny tři jsou jediná bytnost (substantia divina), ve všech třech je jediná vůle, jediná všemohoucnost a jediná nejvyšší vláda“.
Nové zjevení z 28. srpna r. 1575 jí umožnilo „poznat“ a jakýmsi způsobem zakusit, jak tři Osoby Nejsvětější Trojice jsou jedinou bytností. „Pochopila jsem v jasném světle a nadpřirozeným poznáním, že působení a účinek tohoto vidění bylo zcela jiné než to poznávané vírou. (…) Jsou to tak velké záležitosti, že při vzpomínce na ně se v duši zrodí znovu touha vytrhnout se z tohoto otroctví, v němž ji vězní tělo a překáží jí, že se nemůže radovat z patření na ně.“
Bůh vylévá na Terezii něco ze své slávy a činí tak proto, aby posilnil a očistil její víru. „Čím méně nějakému tajemství víry rozumím,“ vyznává, „tím silněji v ně věřím a roste moje zbožnost. Ať je Pán požehnán na věky. Amen!“
Do propasti vztahu mezi třemi Osobami vede vždy jediná cesta: skrze Ježíše. Předtím než se Terezii dostalo nějaké zvláštní milosti, prožívá bolestný proces očišťování. „Pán jakoby chvíli čeká,“ píše, „než se nejdříve v lítosti a zahanbení ponížím před Jeho Tváří.“ A když už se očistila slzami a Spasitelovou krví, „spatřila jsem,“ píše, „nejsvětější lidství. (…) Ukázalo se mi v podivuhodně jasném světle, jak je v Otcově lůně, třebaže jak tam přebývá, vysvětlit nedokážu. Viděla jsem pouze – zdá se mi, že bez vidění – že jsem v přítomnosti tohoto Božství. (…) Několik dnů jsem nemohla přijít k sobě. Nevím, jak bych mohla mít sílu a odvahu přiblížit se k tomuto Pánu, kdyby On sám nepodpíral mou slabost zvláštní pomocí.“
Zkušenost přítomnosti Nejsvětější Trojice, poznávání vzájemného vztahu Božských Osob, odevzdávání se Jim a účast na Jejich životě, to je začátek nebe na zemi. A přece právě v tomto období je Terezie nejaktivnější a odvažuje se nejsmělejších činů, které jsou často považovány za šílenství.
Nejvznešenější vidění Nejsvětější Trojice prožila světice v roce 1572 v klášteře Vtělení při zpěvu antifony Salve Regina. Píše: „Zdálo se mi, že osoba Otce mě k sobě přivinula a promlouvala ke mně velmi milými slovy. Mimo jiné mi Bůh Otec řekl, aby mi tak dal najevo, jak mě má rád: „Já ti dal svého Syna a Ducha svatého a tuto Pannu. Co můžeš dát ty mně?“
Na tuto otázku odpověděla ještě vroucnějším sebeodevzdáním. „Hle, zde jsem, Pane! Je-li třeba, abych ještě žila proto, abych Ti jakkoli sloužila, nebráním se práci ani žádnému utrpení.“ „Ó, má duše! Už je tedy můj Milý pro mě a já pro Něho! Kdo se nyní pokusí rozdělit a zhasnout tyto dva ohně hořící takovým plamenem? Byla by to marná snaha, protože jsme oba spolu sjednoceni a zaměněni jeden za druhého!“ „Ó, kdybych se už dočkala smrtelné rány z rukou lásky silnější než smrt! Ty, moje duše, vejdeš do svého odpočinutí, kdy se celou svou bytostí sjednotíš s tímto nejvyšším Dobrem a budeš znát to, co zná On, a milovat to, co On miluje, a z toho se těšit, z čeho se On těší. (…) Ať Tobě, Pane, sloužím každý den a Ty se mnou čiň, co chceš!“
s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová