Pospolu s hříšníky

Na Zelený čtvrtek, něco přes rok před smrtí, byla připravena usednout ke stolu hříšníků. Dozrávalo v ní něco tragického a heroického: období nevěry. Ten den se ponořila do místa bez Boha a do rouhačských – jak je nazývá – temnot, s křikem prosí za odpuštění pro všechny své bratry. Hořkost tohoto stolu, z něhož mohli jíst bratři bez víry, proniká její milující srdce. Jako Maria nemohla opustit Syna, tak ani Terezie nemohla opustit je v této chvíli nemilosti. Zbavena Boha, sama, v čase pekelném, vypáraném z božského, volala o smilování. Tereziina doba byla dobou zrajícího ateismu, dobou, kdy Boha nebylo třeba.
V Terezii nás Pán učí něčemu neobyčejnému: solidaritě s hříšníky. Ještě rok před vstupem se modlí za spásu pro Pranziniho odsouzeného k smrti. V její době se žádalo, aby byl takový darebák solidárně zatracen. Tento krutý člověk se obrací a před exekucí líbá kříž. To jí stačí, aby si byla jista jeho spásou, neboť Pán neodřekne nic těm, kteří Ho milují. Na konci jejího života, v posledních osmnácti měsících, ji Bůh noří do krize víry. Terezie, jejíž život byl utkán z víry, bude nyní ponořena do nevěry. Z této propasti posměchu, rouhání, nenávisti k Bohu, dalo by se říci z čistého ateismu, jí Bůh dovoluje volat ve jménu všech, kteří nevěří, a za ně trpět. To, co se nazývá peklo, „nejvzdálenější“ místo, se otírá o Tereziino srdce a děsí svou neodbytností. Udeřená peklem, utrpením nebytí a prohraného života, se vidí opuštěná, odmítnutá, a jediné, co vidí, je velká negace. Byla obklopena hmatatelným, prostupujícím, věčným zoufalstvím. Bůh ji usazuje u pramenů pochybnosti. V takových podmínkách je úkon víry heroismem, je čistou vírou. Utrpení temné noci jsou pekelnými mukami. Do tohoto pekla nevěry Bůh uvádí své lidi, aby tuto situaci vykupovali. Podobně je tomu s ostatním pokušením, jemuž nerozumíme. Bůh někdy usazuje svaté, čisté, sobě zasvěcené, do kalu nejzprofanovanější nečistoty, aby odtamtud volali o milost. Nedělá to jen proto, aby zocelil je, ale dělá to kvůli bratřím, aby silou své víry a čistoty mohli zachránit člověka.

Místo postscriptum

Terezie je zaručeně úplně jiná než její dvě vrstevnice, rovněž bosé karmelitky, bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice a bl. Edita Steinová, které ji převyšují stylem, kulturou, talentem a dokonce smrtí. Dovoluje nám však už sto let slavit svou duchovní mladost a objevovat Boží tajemství, které způsobuje, že před touto drobnou, nemocnou klauzurovanou sestrou řada zdatných teologů, jako je Hans Urs von Balthasar, smeká a nemůže se vynadivit bohatství jejích myšlenek. Tytéž chytré hlavy s nedůvěrou naslouchají, že by mohla být prohlášena učitelkou církve.

„W drodze“ 10 (278) 1996, s. 23-30. Mírně zkráceno.
Přeložila Terezie Eisnerová OP.

z časopisu Salve
s laskavým svolením

Zpět