Definice modlitby u sv. Terezie z Lisieux
Mluvili jsme vyprahlostech sv. Terezky v modlitbě, které ji přivedly k modlitbě čisté víry, čisté lásky a čisté naděje. Ale proto, abychom poznali, jak ona chápe modlitbu a jak ji ukazuje svým novickám, musíme pohlédnout do doby dvou měsíců před její smrtí. Teprve tehdy sv. Terezie od Dítěte Ježíše jasně vyslovuje, jak se modlí a co je pro ni modlitba. Příslušné výroky se nacházejí v druhé části Rukopisu C, který psala v červnu a červenci 1897.
Jedna novicka ji na začátku postní doby žádá o dovolení napsat své sestře dopis, kde by jí poradila nechat všech marností, které tolik miluje, a obrátit se k Bohu. Svatá Terezka koriguje tuto předčasnou apoštolskou horlivost novicky a říká jí, že karmelitky mají pomáhat a zachraňovat duše modlitbou (srov. AS 232).
Pak mluví o veliké moci modlitby. Říká, že je to „královna, která má v každém okamžiku volný přístup ke králi a může od něho dostat všechno, oč žádá“ (AS 232). Avšak v popisování modlitby světice přechází k ještě vznešenější zkušenosti. Přechází od modlitby chápané jako prosba, která „může dostat všechno, oč žádá“, k modlitbě, která je především díkůčiněním. Modlitba chápaná jako díkůčinění je pro ni v daném okamžiku nejvyšší formou modlitby, což také odpovídá vývoji modlitby v životě člověka. Duchovně vyzrálejší člověk přestává do středu své modlitby stavět prosbu – podstatou modlitby se pro něj stává díkůčinění a chvála Boží. Prosebná modlitba je pro něj i nadále důležitá, staví ji však na druhé místo a vstupuje do modlitby díků a chvály.
Chceme-li přejít ke konkrétní definici modlitby, kterou světice udává v druhé části Rukopisu C, poukážeme na věty, kterými si vysvětlíme podstatu její modlitby – v několika větách je zde vysloven velmi vznešený obsah.
Modlitba je vzlet srdce
Nejprve Terezie říká, že „modlitba je vzlet srdce“. Modlitba je pro svatou Terezku od počátku vzletem srdce, hnutím lásky. Proto pro ni není důležité ani místo, ani začátek modlitby rozjímáním – myšlenkou, která později může, ale také nemusí vyústit v úkon lásky. Od prvního okamžiku klade důraz na hnutí lásky a vzlet srdce. V tomto zvláštním a jedinečném okamžiku modlitby je to skutečný vzlet – rychlé hnutí srdce, které je hlubší než v jiných dobách dne, kdy je vědomí člověka vyrušováno a není schopno setrvat v úkonu lásky tak, jako v tomto okamžiku usebrání.
Tím se pochopitelně nemění tradiční schéma činnosti a kontemplace, které úkonu modlitby přikládá větší důležitost než ostatním denním dobám. Ovšem u sv. Terezky není zbytek dne ani více, ani méně důležitý než úkon modlitby, neboť jejím poselstvím je: věci přirozené dělat nadpřirozeně. Uveďme si velmi prostý příklad: náš křesťanský život je jako jedoucí vůz. V určitých okamžicích se zvýší rychlost. Toto zrychlení vozu našeho křesťanského života a našeho vztahu k Bohu je úkon modlitby, který nás ve chvílích usebrání a zniternění činí způsobilejšími k tomu, aby se celý náš život pohyboval v Bohu, lásce.
Modlitba je prostý pohled
Jako druhý výraz pro modlitbu sv. Terezie používá „prostý pohled k nebi“. Není to termín, který by ji v určitém okamžiku náhle napadl – prostý pohled prostupuje celý její život.
Už když hovoří o své zkušenosti z prvního svatého přijímání, říká, že Ježíš a ona „na sebe hleděli a rozuměli si“ (AS 76). Tehdy pochopila, že tím, co nás spojuje s Ježíšem, nejsou ani slova, ani žádný jiný prostředek, nýbrž hluboký pohled jednoho na druhého. Když roku 1888, tedy rok před vstupem na Karmel, píše Celině, stěžuje si, že pro své sdílení musí používat „studené pero“, které nedokáže vyjádřit, co cítí srdce. Utěšuje se myšlenkou, že v nebi už žádné pero, slova ani jiného prostředníka potřebovat nebude – všechno se bude dít jediným prostým pohledem.
Ten nejhlubší vztah s Bohem se odehrává v pouhém prostém pohledu (se děje pouhým prostým pohledem), beze slov, jediným přímým pohledem. Proto také říká, že jazykem nebe bude mlčení. Chce tím naznačit, že jazykem nebe není spousta slov, ale prostě jen pohled. Dívání se na sebe. Mlčení a prostý pohled vyjadřují tutéž formu bezprostřední komunikace Boha a člověka ve věčném životě.
Právě ve zmíněném dopise Celině rozlišuje jazyk země, tj. spoustu slov, který není schopen sdělit nejhlubší pocity, a jazyk nebe, tj. mlčení. Slovo mlčení podtrhuje.
Ze srovnání různých míst v jejích spisech a dopisech, kde mluví o prostém pohledu jako o způsobu, jak si porozumět a jak se sdílet a sjednotit, můžeme vyvodit důležitost prostého pohledu k nebi pro Terezčinu modlitbu. Ta je tedy modlitbou mlčení: nechat Boha, aby se na nás díval, a dívat se na něj v mlčení, bez mnoha slov.
Zde opět nacházíme dokonalý soulad se sv. Janem od Kříže, který mluví o modlitbě bez hluku slov. Toto bez hluku se nevztahuje jen na hluk slov řečených navenek, ale také na hluk slov vnitřních. Jiná věta sv. Jana od Kříže, která vyjadřuje zkušenost sv. Terezie od Dítěte Ježíše, zní: „Jediným jazykem, kterému Bůh rozumí, je mlčící láska.“
Vidíme tedy dva základní prvky modlitby sv. Terezie od Dítěte Ježíše: čistou víru a mlčící lásku – obojí v duchu sv. Jana od Kříže. Sv. Jan od Kříže definuje ve 13. kapitole 2. knihy Výstupu na horu Karmel tři pověstná znamení přechodu od rozjímavé modlitby k modlitbě kontemplativní. Třetí a nejdůležitější znamení je, že duši těší – ne psychologicky, ale duchovně – být o samotě obrácena s láskyplnou pozorností k Bohu, nemyslet přitom na nic mimořádného a nepracovat svými mohutnostmi (2V 13,4). Tato slova sv. Jana od Kříže mají úplně stejný význam jako prostý pohled u sv. Terezky.
Vraťme se nyní k Terezčiným vyprahlostem. „Já Ježíši neříkám nic a také on mi vůbec nic neříká, ale zůstává mlčení.“ Vzhledem k tomu, co jsme si již řekli, se očividně nejedná o mlčení v negativním smyslu. U sv. Terezky se totiž dokonale spojila modlitba čisté víry a modlitba čisté lásky. Odložila všechny psychologické podpory, které tak často duše potřebují, aby se mohly modlit – bez těchto podpor, bez útěch nejsou schopné modlitby víry. Naprostá duchovní vyprahlost, v níž žila prakticky celý svůj život na Karmelu, není vyprahlostí duchovní lhostejnosti. V té se duše nevydrží modlit, protože nevydrží s Bohem a nemá smysl pro duchovní věci. O sv. Terezce naopak víme, že ze své vyprahlosti čisté víry a mlčící lásky vychází plná oddanosti, svatosti a opravdové zbožnosti.
Modlitba je zvolání vděčnosti a lásky
Modlitbu sv. Terezky lze charakterizovat také jako zvolání vděčnosti a lásky – zvolání vděčnosti z poznání vlastní nicoty před Bohem. Jedná se tedy o modlitbu, kterou netvoří žádný zvláštní prvek: ani slova, ani konkrétní pocity. To umožňuje, aby se sám člověk stal výkřikem k Bohu. Neobjevuje se zde mnoho slov a úkonů či pocitů lásky apod. Celá osoba se mění v postoj, a tak se sama stává zvoláním vděčnosti a lásky.
Svatá Terezie od Dítěte Ježíše dokonale pochopila pojetí modlitby svého dalšího duchovního vůdce – svatého Pavla. Ten přímo říká, že sami se modlit nemůžeme. Duch svatý se modlí v nás, v hloubce našeho srdce slovy, vzdechy a výkřiky, které nelze vyjádřit – nejsou na to slova (srov. Řím 8,26). Svatý Pavel vyjadřuje vděčnost člověka, který poznává, co je skutečně člověk před Bohem, v životě i v modlitbě.
Lidskou osobu lze rozdělit na dvě části: vědomí a nevědomí. Do vědomé části můžeme zasáhnout svými myšlenkami, vůlí nebo city. Modlitba může vycházet z našeho vědomí, které ale nepředstavuje víc než desetinu celého našeho osobního života. Hlouběji než naše vědomí, ve kterém můžeme mluvit k Bohu či na něj myslet, je dalších devadesát procent, o nichž nevíme. V těchto devadesáti procentech je naše hlubina, kterou zná dle sv. Pavla pouze Duch Boží (1 Kor 2,11). Proto se jen Duch Boží může modlit v nás a za nás. Modlí se právě z této hloubky, a to výkřiky a vzdechy, které nelze vyjádřit.
Zde jsou důležitými slova sv. Jana od Kříže, jehož učednicí byla sv. Terezka: když umlkají mohutnosti, ustávají slova, a naše vědomá část tak mlčí, můžeme se otevřít vzdechům Ducha svatého a nechat ho, aby se v nás modlil a výkřikem vycházejícím z hloubky volal „Abba, Otče“ (Řím 8,15). Sv. Jan od Kříže tím naznačuje, že mlčení našeho vědomí, tedy našich vlastních aktivit, dává prostor Duchu svatému a jeho volání. Tak má vypadat křesťanská novozákonní modlitba – nechat Ducha svatého, aby se modlil v nás. On se v nás modlí vzdechy, které nelze vyjádřit – modlitba se stává voláním celé osoby.
Modlitba je něco velikého
Po těchto třech zmíněných pojetích modlitby, která bezpochyby vyjadřují, jak sama světice modlitbu prožívala, přichází vyznání, že modlitba „je něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem“ (AS 233). Už svatá matka Terezie říkala, že modlitba je největší dobro člověka na zemi (Ž 7, 10) a královská cesta (C 21, 5). Obě svaté Terezie tak vyjadřují zkušenost, že modlitba nás nezužuje a neuzavírá do nás samých. Netísní nás jitřením bolavých citů. Naopak nás otevírá a rozšiřuje duši i celý život.
Zaměříme se nyní na slovo nadpřirozený ve spisech svaté Terezie od Dítěte Ježíše. Užívá ho pouze třikrát a vždy jím označuje to, co koná Bůh, přímé Boží působení. Tak ukazuje, že modlitbou rozumí spíše působení Boha v duši než konání člověka, který se obrací k Bohu. Vyzdvihuje přímé působení Boha v duši, ovšem Boha Ježíše – Boha, který je pro člověka přítomen v Ježíši.
V jiném kontextu říká: „Ježíš, Učitel učitelů, učí bez hluku slov… Nikdy jsem ho neslyšela mluvit, ale cítím, že je ve mně, v každém okamžiku mě vede a vnuká mi, co mám říkat nebo dělat“ (AS 171). Nikdy ho neslyšela mluvit. To odpovídá slovům sv. Jana od Kříže: Boží působení v duši je působení podstaty v podstatě.
Proto sv. Terezka říkala, že modlitba se uskutečňuje v mlčení, v prostém pohledu, beze slov, v kontaktu Boha s duší, v setkání Ducha s duchem, hloubky s hloubkou.
Terezie od Dítěte Ježíše zakončuje svou definici modlitby výrokem „spojuje mě s Ježíšem“. To je pravý smysl modlitby. Svatá Terezka neměla na rozdíl od sv. Jana od Kříže žádný doktrinální systém jak se modlit. Avšak svou malou cestou a svým duchem plně žila právě tu modlitbu, jakou sv. Jan od Kříže popisuje – kontemplativní modlitbu, která očišťuje a přetváří duši. Modlitba je pro ni především cvičením lásky, v němž se duše v mlčení nechává opracovávat Bohem a nechává ho v sobě působit skrze „hroznou noc kontemplace“ (sv. Jan od Kříže). Sama sv. Terezka pojem kontemplace neužívá, ale přesto ji žije – ne ve smyslu řecké filozofie, která ji považovala za čiré nazírání pravdy, ale podle obrazu sv. Jana od Kříže, v němž světec hovoří o dřevě, které se nechává proniknout ohněm. Nechává se prostoupit ohněm, očistit a vysušit od své vlhkosti a nakonec dovoluje lásce, aby ji zcela přetvořila.
V posledním období svého života prožívá svatá Terezka pokušení proti víře, hroznou noc víry, v níž se cítí jako ateista. Zůstává jí už jen láska, což ovšem není málo. Tato zkušenost svaté Terezky je zkušeností moderního člověka. Říká nám, že v té nejtemnější noci víry dochází duše dokonalého spojení s Bohem v lásce. Svatá Terezka tak prožívá Ježíšovo spojení s Bohem v opuštěnosti na kříži. Proto H. Urs von Balthasar řekl, že svatá Terezie od Dítěte Ježíše je vzorem zkušenosti víry pro moderního člověka a křesťana.
Zakoušení Boha, které je v podstatě zkušeností lásky, není vždy spojeno s extází. Může být naopak tou nejtvrdší zkušeností Kalvárie. H. Urs von Balthasar připomíná, že na některých Karmelech se dosud smrt z lásky považuje za smrt v extázi. Ale křesťany i karmelitány svatá Terezka učí, že smrt z lásky, tedy smrt osoby přetvořené Boží láskou, nemusí být smrtí v extázi. Může to být smrt Ježíše, který říká: „Otče, proč jsi mě opustil?“ Avšak duše zároveň s Ježíšem dodává: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“