Cesta modlitby sv. Terezie z Lisieux
Pro sv. Terezii z Lisieux je modlitba v podstatě neustálým cvičením se v lásce – tedy žádná kontemplace v řeckém stylu jakožto nazírání pravdy, ale cvičení v lásce. Tím neubírá důležitost úkonu modlitby, ale ukazuje, že v akci i kontemplaci má cenu jedině láska.
Intuitivní poznání, že jen láska má cenu, ji natolik ovlivní, že v jejích vlastních spisech není tím středem, kolem kterého se vše točí, téma modlitby. Nicméně celá její nauka o malé cestě důvěry, odevzdanosti, skrývání sebe sama a zapomínání na sebe není ničím jiným než vyjádřením modlitby, kterou žila.
Modlitba svaté Terezie od Dítěte Ježíše se vyvíjí už od dětských let. V raném dětství se modlí spolu s rodiči pomocí naučených slovních formulí. Ale ve věku osmi nebo devíti let, tedy velmi brzy, cítí potřebu modlit se jinak než jen naučenými slovy, i když tímto způsobem modlitby nepohrdá. A tak se během rekreace v penzionátu, kde studovala, ptá jedné přítelkyně, jak rozjímat. Nezdá se, že by jí spolužačka dala uspokojivou odpověď.
V téže době se tedy ptá na rozjímavou modlitbu jedné mnišky z kolegia. Benediktinka Henriette jí odvětí: „Já nevím, co o modlitbě říkají druzí, já vím, jak se modlím já: modlím se k Bohu jako k Otci a modlím se ze srdce.“ Vyjadřuje tak, že se modlí spontánně a v postoji důvěry. Nezdá se, že by po tomto rozhovoru hledala světice poučení o modlitbě ještě u dalších osob. Nechává se již vést Duchem svatým, který ji stále více ponořuje do modlitby. Tím se dá vysvětlit, že u sv. Terezie od Dítěte Ježíše nenajdeme prakticky nic o metodách či školách modlitby apod. Její modlitba je vždy od srdce k srdci a zahrnuje v sobě všechny typy modlitby: ústní, rozjímavou, liturgickou, osobní ad., aniž by světice mezi nimi dělala rozdíly v důležitosti.
Také v jejích spisech nenajdeme popis stupňů modlitby, kterými prošla, ani zřetelný vývoj, např. od modlitby ústní k rozjímavé, od rozjímavé ke kontemplaci atd. Dokonce její modlitba působí jako běžná modlitba všech křesťanů, bez nějaké zvláštní hloubky. Až do konce života se modlila nejznámější modlitby: růženec, křížovou cestu, modlitby k Panně Marii, k svatému Josefovi atd. Přesto je jasné, že v životě modlitby vývojem prošla.
Ještě před vstupem na Karmel už modlitba světice přechází od modlitby afektivní, příliš citové a provázené útěchami, k modlitbě vyprahlosti, v níž ji Pán vede k upevnění ve ctnostech. Chce ji, dříve než vstoupí na Karmel, trochu vyvést z rozněžněného chápání řeholního povolání, z „plačtivé“ lásky a z víry, která stále jen něco očekává. Sama sv. Terezka se o své vyprahlosti zmiňuje.
Tato vyprahlost, která však neumenšuje zbožnost ani nepotřebuje tzv. psychologickou útěchu, na Karmelu pokračuje. V roce 1895 píše v dopise své sestře Celině, že už sedm let se modlí v naprosté vyprahlosti. Psychologická vyprahlost se stavá v životě sv. Terezky konstantou. Ovšem proto, aby přešla k modlitbě čisté víry a čisté lásky.
V jednom dopise z roku 1889, kdy vstoupila na Karmel, píše: „Ježíš dává přednost tomu, aby mě nechal v temnotách, aby mi nezůstalo nic než on sám, nic, co by mě mohlo od něho odloučit.“ To je zkušenost zcela odpovídající popisu sv. Jana od Kříže.
V komentáři k prvnímu verši Duchovní písně „Kde jsi se skryl, milý?“ upozorňuje duše, že duchovní pocity, byť sebevznešenější, nejsou Bůh sám. Když se cítíš Bohu blízko, ještě to neznamená, že jsi blízko; když si připadáš daleko, neznamená to, že jsi daleko. To proto, že Otec, Syn i Duch svatý jsou, slovy sv. Jana od Kříže, skryti v nejhlubší podstatě duše. Tedy hlouběji než všechno, co můžeme nazvat naším psychologickým světem útěch, vyprahlostí, temnot, světla atd. Bůh je přítomen hlouběji než tento „svět“.
Tím chci ukázat, jak sv. Terezie od Dítěte Ježíše, která je považována za jednu z nejhorlivějších žaček sv. Jana od Kříže, přejala nauku tohoto svého duchovního vůdce. Pochopila ji ze své vlastní zkušenosti s temnou modlitbou, modlitbou čisté víry, modlitbou vyprahlosti bez psychologických pocitů.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše dokonale pochopila větu sv. Jana od Kříže: „Mnozí hledají více Boží dary než Boha samotného.“ Míní zde i ty, kdo hledají více útěchy a duchovní pocity než samotného Boha. Mohli bychom říci: nehledej útěchy, hledej Boha, a najdeš útěchu. Nejprve se však musíš útěchy od Boha zříct. V této souvislosti se podívejme na větu sv. Terezky: „Ježíš dává přednost tomu, aby mě nechal v temnotách, aby mi nezůstalo nic než on sám.“ On je dokonalé dobro, dokonce i když se zdá, že je daleko.
Sv. Terezka vyznává, že není schopna Ježíši nic říct, ani Ježíš jí v modlitbě nic neříká. Je mezi nimi jen mlčení. Připadá si obklopená temnotami plnými světla. Setkáváme se tedy se zkušeností modlitby čisté víry, v níž mizí všechny psychologické opory, duchovní pocity a útěchy. Navzdory tomu, ale ne v protikladu k tomu, je modlitba zcela naplněná.