Byla jsem rovnou pasována na rytíře

Utrpení svaté Terezie z Lisieux

Milada Jiřina Burgerová OCD

Úcta ke svaté Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře je provázena zvláštními paradoxy, které by se daly vyjádřit dvěma obrazy: z toho prvního se na nás dívá vyretušovaná podoba této světice, která na nás hází, sladce a nevinně, své „růžové“ milosti; na tom druhém vidíme mladou, utrpením strávenou souchotinářku, která umírá pro všechny dobrovolně přijaté „kříže“, jenž na sebe bez přestání brala.
Jaký byl život „malé“ Terezie ve skutečnosti? Byl to život „růžový“ či „černý“? Kde se vzala tato potíž? I zde následuje další zvláštní paradox: ačkoli je Terezie zřejmě světicí, která spolu se svatým Františkem z Assisi patří v křesťanském a dokonce i mimokřesťanském prostředí k nejznámějším a nejuctívanějším, přesto je její skutečný život stále zahalen rouškou tajemství.
Příčin je, domnívám se, několik. Předně hned začátek její „uragánové“ slávy a úcty k ní byl spojen s cenzurovaným vydáním Tereziiných autobiografických spisů, tzv. „Dějin duše“, kde, podle nynějšího kritického vydání, je možné vystopovat až 7 000 (!) variant. (1) To zcela jistě změnilo skutečný obraz světice. (2) Kromě toho se samotná Terezie často vyjadřovala způsobem, který není mnoha lidem blízký. (3) Její hluboký život byl mnohdy považován jen za sentimentální výlevy. Nesmíme se ale nechat zmást určitou sladkostí a dětskostí Tereziina výrazu. Už od mládí se naučila všechny těžké skutečnosti svého života zahalovat do líbivých slov, aby otupila jejich ostří. Píše jakoby „pod závojem“. (4) Po celý život Terezie také neustále zakoušela pocit nevyslovitelnosti, neschopnosti vyjádřit poznanou pravdu. (5) Pro tuto neschopnost se uchylovala k symbolům, (6) které odkrývají a zároveň ne zcela objasňují celou skutečnost. Musíme proniknout do jejich smyslu, aby nám odhalily svou hloubku. (7) Toto vše může být příčinou, která mnohé vedla k vidění Terezie právě oněmi růžovými brýlemi.
Dalším momentem je to, že Tereziin život přinesl s sebou zcela nový pohled na svatost. Její způsob prožívání sjednocení s Bohem může být vyjádřen čtyřmi zápornými rysy, do té doby tolik zdůrazňovanými v různých hagiografiích. Je to: nepřítomnost mimořádných umrtvení, (8) nepřítomnost mystických charismat, (9) nepřítomnost metody modlitby (10) a nepřítomnost význačných, velkých skutků. (11) Naopak mezi kladné rysy její duchovnosti můžeme počítat „objev“ Božího Otcovství, milosrdenství, a především návrat k teologálním ctnostem jako základu svatosti a prožívání vztahu k Bohu. (12)
Její život byl prostý, nebylo v něm nic velikého a oslňujícího, čím se v té době vyznačovaly životopisy svatých. To vysvětluje skeptický úsměv, s nímž byly přijaty Dějiny duše v některých klášteřích a zbožných vrstvách: soudilo se, že je to „svatost z rosy“, která se brzy rozplyne. A to je důvod, proč Tereziiny rodné sestry (a po nich další životopisci), aniž by zřejmě pochopily sestřinu novost, se snažily při líčení jejího života dát „nové víno do starých měchů“ a zdůraznit Tereziinu mimořádnost, a to i v líčení jejích kajících skutků. Z toho pak mohl vzniknout druhý extrém při pohledu na Terezii jako na tu, která se jako „čistá oběť“ strávila pro Boha.
Po tomto – podle mého názoru – nutném úvodu se můžeme začít ptát, jaké bylo skutečné utrpení svaté Terezie z Lisieux a jak k němu přistupovala. Abychom se vůbec zorientovali v jejích kolikrát protikladných výrocích, musíme připustit, že se její duchovní život vyvíjel a přístup měnil, podle toho, jak ji Pán vedl, a to nejen co se týče pohledu na utrpení, ale i vnímání svatosti a duchovního života vůbec.

Nalézat radost jen v Něm
Denní bodání jehlou
Operace s narkózou
Jako bych vstala z mrtvých
Pane, buď nám milostiv, neboť jsme ubozí hříšníci
Od minuty k minutě

Zpět