Pane, buď nám milostiv, neboť jsme ubozí hříšníci
Vypadá to, že zde by mohl Tereziin životopis končit, ale my víme, že pokračuje, a to dvěma z nejtrpčích utrpení… Můžeme se ptát, jak je to možné. Odpověď nám může poskytnout mystická teologie. Jestliže Terezii uvěříme, že dva roky před smrtí netrpěla, cítila se být stravována ohněm božské lásky a lehce plnila Boží vůli, můžeme se právem domnívat, že Terezie v tomto období žila již zcela sjednocená s Ježíšem. A duše, takto přetvořená láskou a zcela zbavená sobectví a sebelásky už netrpí, ledažeby jí Pán poslal takovou zkoušku, která je svým posláním úplně zaměřená pro dobro druhých. A protože Terezie vášnivě toužila po duších, které, jak poznala, se rodí v utrpení, bylo její přání splněno.
„Pán je ke mně tak dobrý, že je mi nemožné se ho bát. Vždycky mi dal to, po čem jsem toužila, anebo spíš ve mně vzbudil touhu po tom, co mi chtěl dát. Tak krátkou dobu předtím, než začala má zkouška víry, jsem si říkala: Opravdu, nemám žádné velké vnější zkoušky, a abych měla vnitřní, musel by Pán Bůh změnit mou cestu. Nemyslím, že to udělá, ale přece nemohu stále žít v takovém odpočinku… Jaký prostředek tedy Ježíš najde, aby mě vyzkoušel? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a ukázala mi, že ten, koho miluji, nemá nedostatek prostředků. Nezměnil mou cestu, ale poslal mi zkoušku, která měla přimíchat blahodárnou hořkost do všech mých radostí“ (Rk C 31r/AS 241). „V tak radostných dnech velikonoční doby mi dal Ježíš pocítit, že opravdu existují duše, které nemají víru.“ (Rk C 5v/AS 205).
V popisování samotné zkoušky, jakkoli bolestné, Terezie dává najevo, že neslouží k jejímu vlastnímu očištění, ale že je to utrpení zástupné, je účastí na Kristově výkupném díle: „Pane, tvé dítě (…) tě prosí za odpuštění pro své bratry, je ochotné pojídat chléb bolesti tak dlouho, jak budeš chtít, a nechce vstát od tohoto stolu, plného hořkosti, u kterého jedí ubozí hříšníci, až do dne, který jsi určil… Ale nemůže také říci jménem svým, jménem svých bratří: „Pane, buď nám milostiv, neboť jsme ubozí hříšníci?“ Pane, propusť nás ospravedlněné! (…) Ježíši, je-li třeba, aby stůl, jimi poskvrněný, byl očištěn duší, která tě miluje, chci mileráda jíst u něho sama chléb zkoušky, dokud se ti nezalíbí uvést mě do svého světlého království. O jedinou milost tě prosím: abych tě nikdy neurazila!…“ (Rk C 6r/AS 205-206).