Úseky života a životní program
Pohleďme krátce na její životní data.
Anna Marie Redi se narodila 15. července 1747 v Arezzu. V otcovském domě zůstala do 9 let a 4 měsíců svého věku (1756). Potom nastoupila do internátu kláštera sv. Apolonie ve Florencii, kde zůstala od listopadu 1756 až do dubna 1764. Před svým vstupem na Karmel prožila 4 měsíce v rodinném kruhu doma v Arezzu (duben-srpen 1764), a 1. září vstoupila na Karmel ve Florencii, který již s výjimkou 2 měsíců, které strávila před svou obláčkou v otcovském domě (leden-březen 1765) až do své smrti již neopustila. Dosáhla tedy po 5 letech života na Karmelu vrcholu, po kterém toužila od okamžiku, kdy zaslechla hlas, který ji na Karmel volal: „Já jsem Terezie od Ježíše a chci Tě mít mezi svými dcerami!“
Terezie Markéta nám zanechala životní program: vytrvalé úsilí žít v lásce Boží. V celé své pozemské existenci se namáhala uskutečnit tento cíl. Jako dokonalá karmelitka žila v plnosti tereziánské charisma. Nebyla ani zakladatelkou kláštera, ani představenou komunity, a stejně tak ani vychovatelkou mladých duší. Její životní dráha proběhla docela prostě v jemně prožívající vnitřní pozornosti k tajemství jejího tereziánského povolání, které chtěla rozvinout a vnést do života: bylo to tajemství života rozjímavé důvěrnosti v neustálé modlitbě; byla to jediná žádost: po sjednocení a proměnění se skrze Krista v Boha. Tak se stal její život životem lásky, Božího přátelství, velkodušnosti, vděčnosti; životem, který byl poznamenán konkrétním přáním po skrytosti a mlčení.
Zjistilo se správně, že „mezi zástupci karmelitánské spirituality mladistvá toskánská světice představuje nejčistší příklad svatosti, která zůstala nedotčena cizího vlivu.“ (2)
Když se porovnají nám zachované texty programu, který jí sestavil zpovědník v exerciciích, které předcházely její profesi (1766) s jejími předsevzetími, která učinila v exerciciích (1768), snadno se pozná, že se jedná o skutečné tereziánské zásady, aniž by bylo něco přidáno: Láska a pouze láska, oddanost Bohu, odpoutání, oproštění, vnitřní odpoutání ode všeho, modlitba, cvičení se v přítomnosti Boží, mlčení, důvěra v Pána, trpělivost, pokora, následování Krista v duchu sebezáporu a pokání. A ve všem tom viděla nutnou a potřebnou cestu, „abych“, jak píše, „mohla vejít do Tvého nejmilováníhodnějšího Srdce jako do pouště, a abych tam vedla v Tobě a s Tebou a pro Tebe skrytý život lásky a oběti. Neboť Ty to víš, že netoužím po ničem jiném, nežli se stát obětí Tvého Nejsvětějšího Srdce, která se zcela stravuje jako zápalná oběť v ohni Tvé svaté lásky“. (3)
Tento program světice ve svém životě uskutečnila. Byla to cesta, která ji vedla v její vlastní bezmezné velkorysosti až do úplného strávení v lásce. A prostředkem, jak následovat Krista na této cestě ke Kalvárii, aby vytrvala a nezůstávala pozadu, aby „v trpělivé lásce, … odumřelá svému já, v lásce, která Tobě, všechno odevzdala,… v lásce činné, zkrátka: v silné a nerozdělené lásce“, aby v ní rostla, je pro Terezii Markétu jediné – zachovávání Zákonů. „Činíš tak dobře, když mi dáváš porozumět,“ říkala Pánu, „že čím více Tě miluji, tím pečlivější musím být v zachovávání všech našich svatých zákonů. V tom bude spočívat moje hlavní práce, a já chci vždy umrtvovat svou sebelásku a myslet na to, jak je vzácný čas.“ (4) Tak se v životě malé světice spojuje v nejčistším tereziánském stylu zdravý realismus a horlivost v božských ctnostech.
Co je v duchovním životě sv. Terezie Markéty nejvíce nápadné, je způsob, jakým je určován její život lásky k Bohu. Zcela chybí extáze, vnější zjevení a mimořádné jevy. Láska u ní záleží ve skryté službě pro skrytého Boha. Její pevnou snahou je, aby skrze mlčení ve skrytosti, umrtvováním, pokorou a cvičením všech ctností přijala do sebe plnost Kristových tajemství: „Vita vestra abscondita sit cum Christo in Deo – Váš život je skrytý s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). Milovala proto samotu a tereziánské ústraní jako prostředek k uskutečnění skrytého života s Kristem v Bohu, který je nejhlubší touhou každé rozjímavé duše.