Poselství naší světice
Abychom dospěli k syntéze její spirituality, musíme mít na zřeteli, že nám sv. Terezie Markéta nezanechala žádné výslovné důkazy svého poselství, a že u ní nesmíme hledat žádnou uspořádanou nauku. Byla nanejvýš prostým dítětem; přitom však geniálně vyslovila životní zkušenosti, zásady i pravdy, které o mnoho převyšují její život i zkušenosti; zároveň však ani v nejmenším nemyslela, že by nám tím předala ucelenou nauku.
Světice žila své kontemplativní povolání v tom nejskutečnějším tereziánském stylu. Celý její den plynul v důvěrném styku s Bohem. Od začátku jejího řeholního života jí bylo jasné, že je nutná usilovná snaha, aby žila rozjímavě. Nazírání není žádným útěkem do nečinnosti, není pohodlným odpočinkem. Terezie Markéta měla přirozený sklon k poustevnickému životu a hledala samotu a ústraní, aby mohla vejít do hradu duše, jehož „branou je modlitba a rozjímání“ (H I,1,7). O tom, že Terezie Markéta chtěla žít skrytě, i když navenek před druhými působila vždy stejně, nás ujišťuje proces jejího svatořečení. Působila vždy pokorně, tiše a jako sama pro sebe zapomenutá bytost, stále se usmívala a byla vždy připravená, plná lásky pomoci druhým.
Jedním slovem řečeno, malá světice byla ve svém duchovním životě pravou bosou karmelitkou. Proto v ní můžeme vidět obraz dokonalé bosé karmelitky, příklad rozjímavých duší, „které se ve společenství s Kristem oddávají lásce, modlitbě a utrpení zcela a úplně pro záchranu duší“. (5)
Přesto však nebude zbytečné, poukáži-li na některé charakteristiky, náležející k tereziánské spiritualitě. Ty na duchovním obraze naší světice vynikají, neboť je zvláště pěstovala. Chtěl bych se především zmínit o dvou: o zbožnosti k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a k Nejsvětější svátosti oltářní a o její lásce k mlčení a ke skrytému životu.