Zélie Guérinová

(1831 – 1877)
Matka svaté Terezie od Dítěte Ježíše

Antonio Maria Sicari OCD

Zélie Guérinová a Ludvík Martin (1) jsou rodiče svaté Terezie od Dítěte Ježíše, které se s nadšením říká „nejmilovanější dívka na světě“ a „největší světice moderní doby“. Terezie zemřela v roce 1897 a byla svatořečena už roku 1925. Celý křesťanský svět, který se seznámil s jejím životem a zamiloval si ji, chtěl také poznat a zamilovat si její rodinu, zvláště otce a matku; ani ne tak kvůli příbuzenským vztahům, ale spíše kvůli poselství mladé karmelitky.

Terezie vypovídala světu o „církevním dětství“. Tento výraz byl se měl upřednostňovat před tradičnějším spojením „duchovní dětství“, protože lépe vystihuje dětství celé církve, zrozené skrze Krista – která je zaslíbena Bohu, jako byla Panna Maria, bez poskvrny prvotního hříchu počatá – a dětství každé jednotlivé „křesťanské duše“ formované nebeským Otcem a navždy zaslíbené Božímu Synu, vtělenému kvůli naší lásce. Tuto nauku „malá Terezie“ poznala a zakusila ve své rodině už během dětských let, jakož i rodinné společenství prožívané a vychutnávané v celé své svátostné hloubce.
Její Dějiny duše, známé po celém světě, jsou z větší části vzpomínkami na dětství. A je úžasné, že tyto vzpomínky ještě dnes zkoumají – s různou mírou citlivosti – teologové, autoři duchovních děl, spisovatelé románů, režiséři i psychoanalytici ve snaze pochopit jejich tajemství, které jim však nepřestává unikat.
Proto jsou životy Ludvíka i Zélie Martinových stále znovu a znovu studovány, a nechybí ani jejich destruktivní, nedůstojné nebo dokonce urážlivé analýzy. Přesto církev došla k závěru, že musí uznat svatost jejich života a prohlásila je za blahoslavené. Kanonické procesy, které je zkoumají, nejsou ještě u konce, ale podstatné už známe: žili svou víru hrdinně, to znamená, že ji stále více prohlubovali a zahrnovali do ní zcela vše, a křesťané mohou jejich příkladu následovat. Na druhou stranu však každý soud, jenž může nebo chce být vyřčen na adresu Ludvíka a Zélie Martinových, je svým způsobem zcela zastíněn tím, jenž o nich napsala jejich svatá dcera Terezie: „Pán mi daroval otce a matku, kteří jsou hodni spíše nebe než země. Měla jsem štěstí na rodiče, jimž nebylo rovno“, „Bůh mě nechal narodit se do svaté země…“ K Tereziiným úsudkům se za chvíli vrátíme, až budeme chtít pochopit jejich motivaci. Nyní zdůrazněme pouze tento zjevný paradox: Terezie se nikdy necítila být svatá, ale na druhou stranu se vždy považovala za dceru světců. Její teorie o „církevním dětství“ vyrašila i z tohoto vědomí.
Tereziin názor byl podpořen i ze strany příbuzných (byť příbuzní bývají někdy velmi kritičtí). Švagrová Zélie a Ludvíka Martinových napsala po několika letech své neteři do kláštera: „Je pravdou, má malá Terezie, že tvoji rodiče se mohou nazývat svatými a zaslouží si zrodit svaté“ (dopis ze dne 16. listopadu roku 1891).
Příběh těchto manželů se mnohým může zdát podivný. Nebo lépe: je tak křesťansky normální, že se jeví podivným pro ty, kteří považují víru za druhořadý, až výjimečný prvek svého života. Podivné by se mohly zdát postavy, události i jednání tomu, kdo není zvyklý nechat víru prostoupit každým okamžikem svého života.
Na úvod našeho vyprávění ovšem zdůrazněme, že manželé Martinovi byli vpravdě dětmi své doby, dětmi 19. století, což se tak málo připomíná. Kdosi tuto dobu nazval „hloupým stoletím“, někdo jiný řekl, že pro křesťanství to byla „epocha duchovního spánku a moralizující degenerace“, z čehož se ale právě Terezie zcela vymyká. Realita je však jako vždy mnohem méně jednoznačná. Na jednu stranu musíme uvést, že religiozita té doby, zvláště ve Francii, byla stále ještě ovlivněna jansenismem a moralismem a že věřící měli tendenci stahovat se do své ulity a být v defenzivě, na druhou stranu nesmíme zapomínat, že francouzská církev prožívala tou dobou jeden z nejprudších útoků na sebe v celé své historii.
Laicizace směřovala k „radikálnímu zesvětštění života a světa“. Pro dosažení tohoto cíle měla být církev marginalizována na jakési sociálně činné sdružení, prostor k všemožnému rozvoji dostalo svobodné zednářství, založené a fungující jako společenství proti církvi, podporovala se systematická a výsměšná agresivita vůči jakémukoli dogmatu nebo církevnímu přikázání, rozšířila se každodenní antireligiozita, která rozdělovala zvláště rodiny, převládal nejtvrdší vědecký sekularismus a stále rozhodněji se prosazoval militantní ateismus. „Řídit svět bez Boha“ bylo cílem halasně propagovaným kolem poloviny 19. století a právě „Věda“ byla považována za konečně schopnou nahradit jakékoli náboženství. Nejzávažnější problémy 20. století – přetrvávající i do třetího tisíciletí – mají své hořké kořeny právě tady. Tohle vše je potřeba předeslat, než začneme posuzovat některé aspekty náboženského života té doby, který by dnes někomu mohl připadat jako maloměstská uzavřenost, přehnaná citovost, únik do mystiky, odtělesnění nebo rezignace. Tohle vše by mohlo tkvít na povrchu, ale pod ním se často skrývá pevné rozhodnutí bojovat, touha po plném odevzdání a vnímavost k nadčasovým a duchovním hodnotám. A živná půda, z níž se rodí svatí každé doby, Bohu díky nechybí. Každý křesťan by se měl stát svatým „své doby“.
Bůh však po někom žádá, aby se stal předzvěstí budoucích časů a pomáhal je připravit – v tom spočívá poslání Terezie z Lisieux. Z tohoto úhlu pohledu je pravda, že se rozhodně liší i od svých vlastních příbuzných. Po jejích rodičích Bůh chtěl, aby pro ni – pro malou holčičku a její nové poselství – vytvořili rodinné prostředí schopné ochránit výhonky této novosti. Proto by byl hlupák ten, kdo by se zdržoval hledáním neexistujících psychických a duchovních konfliktů mezi nimi a jejich dcerou.
Podle úkolu, který jim Prozřetelnost svěřila, se podle svých možností zcela věnovali tomu, aby pro svou maličkou vytvořili plně křesťanské prostředí, dalo by se říci oázu, v právě v nastupující poslední čtvrtině 19. století, v době zaplavené pyšnou vědou a nemocné arogantním sekularismem.
Vraťme se tedy k vysvětlení, proč by se příběh manželů Martinových mohl – a dnes snad ještě více – zdát podivným. Oba dva už od mládí cítili přání zasvětit se Pánu, a tímto přáním zůstali poznamenáni po celý svůj život. To také, jak zjistíme, prosytilo jejich bytí a rodinu něčím, co Terezie pojmenovala jako „vůně panenství“.

Pokračovat
Zpět

Poznámka pod čarou:

(1) Protože uvádíme životopisy Zélie Guérinové a Ludvíka Martina zvlášť, události z jejich mládí a manželství vylíčíme zde. Pak se zaměříme pouze na Zélii, která zemřela o sedmnáct let dříve než její manžel. V životopise Ludvíka Martina se budeme věnovat především jeho vztahu k Terezii a ostatním dcerám po manželčině smrti.