Zélie Guérinová – 2
Ludvík Martin byl hloubavým a idealistickým typem člověka, který přesto stejně miloval ticho i dobrodružství, kontemplativní ústraní i cestování do neznámých zemí, matematickou přesnost i romantickou četbu. Ve dvaadvaceti letech vystoupal do svatobernardského průsmyku ve švýcarských Alpách a žádal o přijetí k mnichům, kteří dělili svůj čas mezi chválu Boží a záchranu poutníků, pokud se ocitli v těžkostech.
Zélie Guérinová byla naproti tomu impulzívní a velice pracovitá dívka. V devatenácti letech chtěla vstoupit do Hôtel-Dieu v Alençonu k milosrdným sestrám, aby sloužila Bohu péčí o nemocné.
Oba dva byli odmítnuti: Ludvík pro neznalost latiny, považované za základ monastického života, a Zélie pro nepevné zdraví. Ludvík si poté zvolil hodinářské řemeslo, pracoval ve své dílně a vedl malý zlatnický krámek. Zélie se stala krajkářkou vyrábějící proslulou a vyhledávanou „alençonskou krajku“ a díky své šikovnosti s ní dokázala i úspěšně obchodovat. Seznámili se, když bylo Ludvíkovi čtyřiatřicet let a Zélii šestadvacet. Oba byli přesvědčeni, že mají svůj život prožít v tichém a osobním zasvěcení Bohu ve světě.
Když se viděli poprvé, cítili, že jsou předurčeni jeden pro druhého. Zélie bude později vyprávět dcerám, že když potkala na mostě svatého Linharta toho vážného pána, jejich budoucího otce, uslyšela v srdci hlas, který jí řekl: „To je ten, jehož jsem pro tebe připravila.“ Zélie byla přesvědčená, že slyšela Pannu Marii. A nebylo to poprvé.
Svatbu slavili tři měsíce poté o půlnoci, protože podle tehdejšího zvyku chtěli mít obřad prodchnutý intimitou a modlitbou. Spojili své životy i dílny – hodinářskou i krajkářskou, a oba se zabývali prací vytvářející krásu a zapojující stejně fantazii jako nekonečnou trpělivost. Zélie se vdávala s touhou „mít hodně dětí“, ale, jak se stalo asi všem měšťanským děvčatům té doby, vstoupila do manželství s naprostou neznalostí všeho v souvislosti se sexualitou. To jí otřáslo až k mnohým slzám. A touha po zasvěceném životě se vrátila s ještě větší intenzitou. Ludvík se pečlivě připravoval na svátost, kterou se chystal přijmout. Mezi jeho zápisky byl nalezen lístek, na němž si zvláště podtrhnul jeden článek učení církve: manželství, které provozuje sexuální aktivity, ale nechce přijmout děti, je neplatné. Naproti tomu platné manželství je takové, v němž se manželé zavázali „rozvíjet důvěrnost srdce i ducha, ačkoli se zřeknou onoho fyzického spojení, které by jim bylo dovoleno“. V tomto smyslu byl svazek Panny Marie a svatého Josefa pravým manželstvím a tímto způsobem také žily v dějinách církve mnohé páry, jež byly povolány k této specifické podobě manželství. (Takové je například v naší době manželství Jacquesa a Raissy Maritainových, jejichž jejich lidskou i duchovní velikost všichni uznávají.) Není to jistě zkušenost, kterou bychom mohli poradit nebo doporučit bez rozmýšlení každému, ale rozhodně není nemožná nebo beze smyslu. A tak podoba manželství Ludvíka a Zélie Martinových vyplynula z jejich předchozího povolání k zasvěcené čistotě.
Ludvík o tomto způsobu života přemýšlel už dříve a v Zéliiných rozpacích viděl znamení, že volil správnou cestu. Rozhodli se tedy žít jako bratr a sestra. Že to nevzešlo ze sobectví, se ukázalo tak, že do svého domu brzy nastálo přijali dítě z početné rodiny, která zůstala bez matky. Uběhlo mnoho měsíců, a pak zasáhl jejich zpovědník – pomohl Zélii pochopit, že dar svátosti manželství posvěcuje i sexualitu a že její silné přání mít děti by mělo mít i přirozené vyústění. A tak se i stalo. Není třeba pracovat s domněnkami, abychom tuto tak delikátní příhodu zdokumentovali, neboť existuje důvěrné vyprávění samotné Zélie.
Je den 4. března roku 1877. Těžce nemocné Zélii už zbývá pouhých šest měsíců života. V dopise své milované dceři Pavlíně vypráví o prvním dni po svatbě, v němž byla s manželem navštívit svou sestru řeholnici, jakoby se na konci své pozemské cesty ohlížela nazpět a byla už schopná pochopit posvátné tajemství v něm ukryté.
„Toho dne,“ píše, „jsem vyplakala všechny své slzy, tolik jako tehdy jsem neplakala ani nikdy předtím ani potom. Moje ubohá sestra nevěděla, jak mne utěšit. Nebylo to tím, že bych ji nerada viděla v klášteře, naopak! Chtěla jsem tam být taky. Srovnávala jsem její život se svým a pláč zesiloval… Připadalo mi tak strašné žít uprostřed světa, chtěla jsem se skrýt spolu s ní v klášteře.
Ty, jenž tolik miluješ svého otce, má Pavlíno, myslela by sis, že to ponese s nelibostí a že mi svatební den bude vyčítat. Ale nikoli, on mě pochopil a ze všech sil se mě snažil utěšit, protože jeho touhy byly stejné jako mé. Myslím dokonce, že naše vzájemná láska se tím prohloubila, naše city se ještě více sjednotily a on se pro mě stal navždy utěšitelem a oporou.
Ale když jsme měli děti, naše ideály se poněkud změnily. Už jsme nežili pro nic jiného, než pro ně, ony se staly naším štěstím a nikdy jsme už nenalezli jiné štěstí než je. Zkrátka, všechno se stalo tak, jak se stát mělo, svět pro nás už nikdy nebyl přítěží. Pro mě to bylo velkým zadostiučiněním, a proto jsem si přála mnoho dětí, abych je vychovala pro nebe.“
O tomto vyprávění by bylo dobře hlouběji meditovat. Skutečnost, že se zdá být tak vzdálené životní zkušenosti současných mladých rodin, nás nesmí oklamat. V podstatě se tu ukazuje příkladná zkušenost, v níž ihned s působivou jasností odhalíme ty aspekty manželského soužití, jež pro tolik lidí zůstaly a zůstanou navždy nepostřehnutelné. Mnohé rodiny dokonce trpí, aniž vědí proč; právě pro tuto nikdy neodhalenou skutečnost.
Všechno musí začít už v mladém věku odhalením, že lidská duše je stvořena pro absolutno a nic ji nemůže nasytit kromě Boha: to je ona nejvyšší osamělost duše, která se nikdy nespokojí se stvořeními, byť i milovanými. A to je ono prapůvodní „povolání k panenství“, jenž by měl dříve či později následovat každý, kdo se nechce odsoudit k věčnému bloudění na povrchu vlastního bytí. Kdo však pozná a zamiluje si Syna Božího, který se stal člověkem, s horoucí touhou vytuší, že toto prvotní panenství se musí konkrétně a láskyplně obrátit k němu – tak se rodí „křesťan“. Toto původní křesťanské povolání se zvláště uskutečňuje ve svátostném manželství. Někdy také vyústí právě jako panenství v konkrétní podobě života, kterou rozeznává a posvěcuje církev. V tomto přímém směřování srdce ke Kristu rozeznáváme také „viditelnou historii“: čas, prostředí, původ, myšlenky, city i činy, to vše se děje „pro Pána a pro to, co je jeho“. V tomto smyslu je klášter pro každého křesťana stále hoden „slz touhy“, i když své povolání nerealizuje přímo na této posvátné půdě. Ani manželé však nemohou zapomínat na tuto prapůvodní touhu.
Tento svatý vztah, pro který se Ludvík a Zélie rozhodli – ačkoli se zrodil z jistých obav a nepochopení – byl naplněn ideály a pravdivostí, jež se dříve či později nabídne každému křesťanskému páru, ruku v ruce s tím, jak svátostná jednota prokazuje svou sílu a posvátný původ. Není bez významu to, co Zélie tak pevně potvrzuje: i při tom prvním nedorozumění oba poznali, že jejich láska zesiluje až k jednotě. Tento stav mnohé páry nezakusí nikdy, ani když stále znovu a znovu opakují fyzická gesta, která by měla být určena k tomu, aby se stali „jedním tělem“.