Zelie Martinová
Zelie Marie Guérinová se narodila 23.12. 1831 v Saint-Denis-sur-Sarthon také v důstojnické rodině. Manželům Izidoru Guérinovi (1789-1868) a Luise Janě Macéové (1804-1859) se narodili tři děti – nejstarší Marie Luisa (1829), která v 29 letech vstoupila do řádu Navštívení v Le Mans (1858) jako sestra Marie Dositea, (7) Marie Zelie v roce 1831 a o deset let později syn Izidor.
Když bylo Zelii 12 let, přestěhovali se do Alençonu. Její dětství nebylo příliš šťastné. Mezi 7 a 12 rokem byla stále nemocná, trpěla bolestmi hlavy. Ještě více ji však trápil nedostatek lásky a něžnosti v rodině. Rodiče byli sice poctiví, měli smysl pro povinnost a nábožnost, ale byli drsní. Pánovitost a mrzutost otce Guérina mimoděk působila i na matku. Zelie prožívala hluboké duševní utrpení. S podobnou útlocitností a schopností hlubokých citových prožitků se můžeme později setkat i u jejích dětí. Ona se však vyvarovala chyb svých rodičů. O bolesti prožité v dětství se zmínila v jednom dopise bratrovi: „Mé dny v dětství byly tak smutné, jako je příkrov na máry. Jak tebe matka pravidelně hýčkala a rozmazlovala, tak byla vůči mně, jak víš, velmi přísná. Ačkoliv byla mateřsky dobrá, nic se mnou nesvedla. Jak velmi jsem tím trpěla.“ (8) Bratr Izidor měl u rodičů vždy přednost, byl rozmazlován, přesto mu však Zelie po celý život zachovala zcela zvláštní náklonnost. Určité vyrovnání nalézala u sestry Marie Luisy, s níž si velmi rozuměla, a která se stala její důvěrnicí. Obě začaly navštěvovat vyšší školu sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Mariina a Izidor gymnázium. Tam se Zelii dostalo velmi dobrého literárního vzdělání. Když později vzpomínala na svou školní dobu, psala: „Mé slohy byly tak dobré, že jsem za ně dostávala první cenu. Z jedenácti bylo deset mých slohů vždy nejlepších. I v jiných předmětech jsem patřila k nejlepším žákyním vyšších tříd.“ (9) Kromě toho tam velmi prohloubila i svůj náboženský život.
I ona toužila po zasvěcení se Bohu. Jako činná povaha chtěla svůj život dát do služeb nemocným a vstoupit k vincentkám do nemocnice v Alençonu. Představená však po delším rozhovoru neodvolatelně prohlásila – zřejmě kvůli jejímu slabému zdraví – že vstup do kláštera se neshoduje s Boží vůlí. Zelie na to odpověděla modlitbou: „Jestliže nejsem hodna být tvoji nevěstou, tak chci vstoupit do manželství, abych splnila tvou svatou vůli. Prosím tě, daruj mi mnoho dětí a dej, aby se ti všechny zasvětily.“ (10) Tento úmysl ji vedl ke sňatku. Prosí o kněze, misionáře, o světce, kteří by nahradili její zasvěcení v řeholi. „Vždycky jsem si přála mít hodně dětí, abych je vychovala pro nebe.“ (11) Devětkrát chovala tuto naději. U pěti dětí, které zůstaly naživu, došlo toto vytrvalé mateřské přání svého naplnění, ovšem až po její smrti. Jen u své oblíbené druhorozené dcery Pavlíny směla ještě vidět a podporovat náklonnost k řeholnímu životu.
Protože poměry rodiny Guérinovy byly skromné, Zelie byla nucena začít si sama na sebe vydělávat. Modlila se, na jakou cestu se dát, aby splnila vůli Boží. 8. prosince 1851 dostala vnuknutí, aby zkusila dělat alençonské krajky. Po celý život pokládala toto rozhodnutí za přímé vnuknutí Matky Boží. Začala navštěvovat odbornou krajkářskou školu a roku 1853 si už otevřela dílnu v ulici sv. Blažeje, ve které zaškolovala své dělnice, kreslila jim předlohy, přijímala objednávky a jednala se zákazníky. Pro velkou zručnost a dobrý vkus měla hodně pohledávek a rychle vydělávala.
Na krajkářský kurs chodila i matka Ludvíka Martina. Zde se sešla se Zelií Guérinovou, blíže ji poznala a vážila si jí. Syn jí dělal velké starosti, bolelo ji, že je stále tak sám. A tak se jednou – náhodou? – Ludvík a Zelie potkali a poznali, že patří k sobě. Svatbu slavili už za tři měsíce po svém seznámení, 13.7. 1858 o půlnoci v kostele Panny Marie v Alençonu. (12) Přítomní byli jen nejbližší příbuzní. Nastěhovali se do domu pana Martina v ulici Pont-Neuf. Díky svému pracovnímu úsilí neměli od začátku jako manželé nouzi. Když se vzali, jejich majetek činil dohromady 34 tisíc franků (13), vlastnili dva domy a Pavilon.
Povaha
Zelie Martinová byla v mnoha směrech silnější a vedoucí polovinou manželství. „Naše matka měla neobyčejně energický charakter a byla tak pevná v sebezáporu, že na sebe úplně zapomínala. Pracovala s velkou odvahou, aby nám mohla dát pečlivé vychování.“ (14) Podobně ji charakterizovala sestra Dositea v dopise bratrovi do Lisieux: „Co mě těší, je duch víry této ženy a její skoro neuvěřitelná a zázračná odvaha. Jak silná je tato žena! Neštěstí ji nedovede zničit a štěstí ji neučiní pyšnou. Je to žena obdivuhodná!“ (15)
Byla to dynamická, podnikavá žena, velmi realistická, se smyslem pro detail. Její převaha v praktických věcech byla tak veliká, že si obchod ponechávala i při velké domácnosti, devaterém těhotenství, četných nemocích dětí i při všech starostech a povinnostech hospodyně. To nám dává obraz velmi energetického a výkonného člověka. Její pracovní den měl skoro 18 hodin. Přesto vše pozemské pro ni postupně ztrácelo hodnotu a přitažlivost, na zemi ji zůstala jen láska k rodině. Nestala se však proto apatická, zůstala vždy dobře naladěná a laskavá. Měla velké společenské kvality, byla inteligentní, dokázala se velmi dobře sdílet. Zelie spojovala život vzorné manželky a matky i úspěšné, neúnavné obchodnice do určité míry s životem řeholnice v pozoruhodné a imponující harmonii.
Byla velkou pisatelkou psaní. Nevíme kdy (?) psala, ale z let 1863 –1877 se nám zachovalo na 200 jejích dopisů. Ukazuje se v nich Zeliino velké literární nadání. Dopisy mírní dojem až strach z její zdatnosti a energie. Promlouvá k nám jako veselá a upřímná, praktická žena, stojící oběma nohama na zemi, vzdálena od pobožnůstkářství. Vysvítá z nich hluboká víra, vtip a pozorovací talent. Projevuje se jako šťastná matka, která se i při všech starostech a povinnostech věnuje dětem.
Zachovaly se nám dopisy bratru Izidorovi; dopisy sestře, která byla její důvěrnicí, se bohužel většinou ztratily. V jednom z nich mu psala: „Teď jsem ti řekla všechno, co jsem ti chtěla oznámit. Kdybys ale viděl dopis, který jsem právě napsala své sestře do Le Mans, žárlil bys: měl 5 stránek! Jí ale povím věci, které tobě říct nemohu. My obě se v našich dopisech bavíme o tajuplném nebeském světě, ale s tebou si musím psát jen o světě pozemském.“ (16) I tyto dopisy nám ale dopřejí hluboký vhled do Zeliiny duše. Její sloh plný poezie nám také pomáhá dobře poznat prostředí Martinovy rodiny a Tereziino dětství.