Manželé Martinovi
I po svatbě se Zelie s Ludvíkem snažili žít přes rodinné starosti cele pro Boha. „Naši rodiče platili za mimořádně zbožné“, svědčila později Marie v kanonizačním procesu. „Denně chodívali v půl šesté na první mši svatou, které se říkalo mše chudých.“ (17) K svatému přijímání přistupovali čtyřikrát i pětkrát v týdnu, což bylo v době jansenistické svátostné praxe velice často. Neděle se u nich světívala s puritánskou přísností. Marie poznamenala, že by si rodiče v ten den nedovolili žádnou cestu, „ani užitečnou“. Zachovávali všechny předepsané posty. „Naše matka, přirozeně slabá a útlá zachovávala půst újmy stejně jako otec. Zásadně neužívala žádných dispenzí, které se již povolovaly. To že není pro dobré křesťany.“ (18) Modlitba ráno a večer byla něčím samozřejmým. Zvlášť velká byla jejich úcta k Panně Marii a k sv. Josefu. Často pomáhali chudým lidem a učili tomu i své děti (srov. Rk A 11v/AS 32; Rk A 15r/AS 40).
Je samozřejmé, že i Martinovi byli poznamenáni dobou, kdy katolíci byli vytlačeni z politického a společenského života a církev zatlačena do pozice obrany. Z toho pramenilo pohrdání světem, všechno světské bylo u nich zakázáno. Klášter byl hodnocen jako vzor a vrchol křesťanské existence – proto se i u nich můžeme setkat s napodobováním klášterní zbožnosti. I když tento styl poznamenal navenek mnoho věcí v náboženském praktikování rodiny, nezkalil pramen jejich autentické víry.
Život v následování Krista ovšem neznamenal, že by mezi manželi Martinovými neexistoval hluboký a něžný vztah. Terezie sice jednou sestře Anežce přirovnává jejich rodinu k rodině lilií, v níž každý člen žije zcela pro Ježíše – „Jakou radost cítí naše srdce při pomyšlení, že naše rodina tak něžně miluje Ježíše. To je moje stálá útěcha. Či není naše rodina panenská, rodina lilií…?“ (DT 104) (19) – ale láska k Bohu dávala manželům Martinovým sílu milovat se láskou tím větší a čistější. „Jak jsem šťastna se svým manželem, zpříjemňuje mi život. Ano, můj muž je svatý muž. Každé ženě bych takového přála. To je mé nejvroucnější přání“ (20) – tak se jednou svěřovala Zelie svému bratrovi.
Síla jejich duchovního spojení nejvíce vysvítá v době, kdy byli od sebe tělesně vzdáleni. Z návštěvy u svých příbuzných v Lisieux paní Martinová psala svému muži: „Můj milý Ludvíku, včera o půl páté jsme sem přijely. Můj bratr mě již na nádraží očekával a byl velmi potěšen, že nás opět vidí. On i jeho žena se snaží, aby nám tu pobyt zpříjemnili. Dnes v neděli večer bylo na naší počest velké přivítání. Zítra pojedeme do Trouville, v úterý je zase velká hostina u paní Maudelondové a asi i cesta povozem k paní Fournetové. (21) Děti jsou velmi nadšené. Bude-li pěkné počasí, bude to jistě plnost štěstí. Mrzí mě ale, že se tu tak mrhá s penězi. Nic mě z toho netěší. Vede se mi právě tak, jako tvým rybám, které taháš z vody. Jsou vytrženy ze svého živlu a hynou. I já bych tu zahynula, kdybych tu musela zůstat delší čas. Necítím se dobře, zkrátka nejsem tam, kde patřím. A to má vliv i na mé tělesné blaho. Cítím se skoro nemocná. A přece se snažím být rozumná a přenést se nad tím vším. V duchu jsem celý den u tebe a stále se říkám: teď dělá to, teď zas tohle! Velmi po tobě toužím, můj milý Ludvíku. Z hloubi srdce tě mám ráda a cítím, jak se moje láska tímto odloučením zdvojnásobila. (…) Jestli to bude možné, napíšu ti zítra zase. (…) Domů přijedeme ve středu o půl šesté. Ach, jak dlouho je ještě do té doby! S láskou tě objímám. Děti ti vzkazují, že jsou rády, že mohly cestovat se mnou a posílají ti mnoho polibků.“ (22)
Pan Martin byl na dopisy střídmější; přesto z nich vysvítá stejná něžnost: „Drahá přítelkyně, nemohu přijet do Alençonu dříve než v pondělí; čas se mi zdá být dlouhý a nemohu se dočkat, až ti budu blízko. Nemusím ti říkat, jak mě tvůj dopis potěšil. Jen mi je líto, že máš tolik námahy. Prosím tě, popřej si odpočinku a hlavně se zdržuj od práce. (…) Měl jsem štěstí, že jsem mohl jít k sv. přijímání ve svatyni Panny Marie Vítězné v Paříži. Cítil jsem se tam jako v malém pozemském ráji. Jménem celé naší rodiny jsem tam obětoval svíčku. Celým srdcem vás objímám a očekávám, že zase budeme brzy spolu. Doufám, že Marie a Pavlína jsou rozumné. Tvůj manžel a pravý přítel, který tě miluje celým svým srdcem.“ (23)