1. strofa

1. Yo no supe dónde entraba,
pero cuando allí me vi,
sin saber dónde me estaba,
grandes cosas entendí;
no diré lo que sentí,
que me quedé no sabiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Já jsem nevěděl, kam jsem vcházel,
ale když jsem se tam uviděl,
aniž bych věděl, kde jsem byl,
velké věci jsem pochopil;
Neřeknu, co jsem pocítil,
vždyť jsem zůstal v nevědění,
každou vědu překračuje.

Glosa začíná triumfálním vpádem podmětu v první osobě: , zájmenem, které odpovídá hlasu mystika, jenž autobiografickým způsobem a nečekanou formu vyjádřenou časovým spojením (když) a příslovečným určením místa (tam) nám vypráví o nečekané a překvapivé události, v níž byl zcela ponořen a v níž, bez toho, že by věděl jak a kde, mu bylo dáno pochopit „velké věci“, ne však již rozumem, který zůstal „v nevědění“, nýbrž jinými instancemi či na hlubších úrovních. Není zde jediný náznak ohledně událostí s tím spojených, jako kdyby celý fenomenický svět byl odstraněn vpádem tohoto jiného smyslu, novostí oněch „velkých věcí“.
Tato událost a tento scénář je vyznačen pouze příslovcem tam, zopakovaného rovněž ve čtvrté strofě a bez jakéhokoli účinku konkrétní lokalizace. Toto tajemné tam, velmi časté v sanjuanistické poezii, má hluboké konotace a nejrůznější významy: je vtiskem zkušenosti, neurčeným dnem sebe sama, jádrem tajemství, láskyplným „tam“, jak řekne nakonec ve v. 156 Trojičních romancí o evangeliu „In principio erat Verbum“: „tam bych mu svou lásku dal“; a ve v. 15 Romance o žalmu „Super flumina Babilonis“: „tam mě zranil láskou; a dokonce osmkrát ve čtyřech ústředních strofách Duchovní písně: „Tam mi dal svou hruď, / tam mě naučil velmi příjemnému vědění / (…) tam jsem mu slíbila, že budu jeho snoubenkou“ (DPA 18); „tam jsi byl se mnou zasnoubena; / tam jsem ti dal ruku“ (DPA 28); „tam vstoupíme“ (DPA 36); „tam bys mi ukázal / (…) tam ty, ó, můj živote“ (DPA 37). Toto příslovce je jedinou ukazovací známkou plnosti „která nemá obraz ani formu ani podobu“ (3V 13,1) a neprostorové oblasti – „hluboké samoty“, jak se vyjádří v následující strofě; „kde se nikdo nenacházel“, jak řekne v básni Temná noc – v níž došlo k této mimořádné události, této zkušenosti zjevení (ne ve smyslu mýtickém, nýbrž fenomenologickém), nakolik se zde odhaluje něco, co bylo právě tam, avšak skryto, neviditelná skutečnost skrytá ve viditelném, a co se nabízí v definitivním smyslu a významu. Je to zde, kde se mystik dostal do kontaktu s božskou nekonečností, s tajemnou přítomností něčeho či někoho, co se nepojmenovává, co zůstává ve skrytosti, avšak co pro něj představuje nejpevnější základ.
Na druhou stranu, trojím popřením slovesa vědět – „nevěděl jsem“, „aniž bych věděl“, „v nevědění“ – se v této sloce zdůrazňuje hustá noční atmosféra prázdnoty a temnoty a tím se ukazuje, že mystická zkušenost, ať jsou použitý prostředek a lidské schopnosti, které se při ní uplatňují, jakékoli (smysly, pocity, vědomí, vůle), se odehrává za nimi všemi, je zkušeností dna duše, „děje se to tajně v temnotách vzhledem k činnosti rozumu a ostatních mohutností, poněvadž ji zmíněné mohutnosti nedosahují, nýbrž jen Duch svatý ji vlévá a uspořádává v duši (…), aniž by ona věděla či rozuměla tomu, jak se to děje, neboť Učitel, který ji vyučuje, je podstatně uvnitř duše“ (2N 17,2). A takto uprostřed tohoto zarážejícího světa, v němž se neví, co se děje, a který působí dojmem skoku do prázdnoty, se zkušenost jeví jako skrytý poklad, jako skutečný pramen poznání – „velké věci jsem pochopil“ –, v němž Bůh sám „prostřednictvím této temné noci a vyprahlé kontemplace poučuje o své božské moudrosti nejen tím, že jí dává poznání o její nízkosti a ubohosti (…), nýbrž také o velkosti a skvělosti Boží, (…) protože ona tíseň a vyprahlost osvěcuje a oživuje rozum, jak říká Izaiáš, že trýzeň způsobuje poznání“ (1N 12,4).

Pokračovat
Zpět na úvod