2. strofa

2. De paz y de piedad
era la ciencia perfecta,
en profunda soledad
entendida, vía recta;
era cosa tan secreta,
que me quedé balbuciendo,
toda ciencia trascendiendo.
Pokoje a zbožnosti
byla to dokonalá věda,
v hluboké samotě
pochopená přímou cestou;
byla tak tajnou věcí,
že jsem setrval v koktání
každou vědu překračuje.

„Velké věci“ předchozí strofy se ve skutečnosti redukují na jedinou, hlubokou a skrytou – „byla to věc tak skrytá“ – něco, pro co neexistuje vhodné označení, a proto to formuluje takto neutrálně, nepřesným a záhadným způsobem, jako mnohoznačné vyjádření spásného poznání, jež dává plnost a radost: „dokonalá věda.“
Tato „tak skrytá věc“ je vlastním předmětem zkušenosti, kontemplace, předmětem nenaučitelným, který nemůže být nikdy vlastněn, „protože (…) ona je mystickou teologií, kterou teologové nazývají skrytou moudrostí, jež, jak říká svatý Tomáš, se sdílí a vlévá do duše láskou, a to se děje tajně v temnotách vzhledem k činnosti rozumu a ostatních mohutností“ (1N 17,2). Jeden z jeho učedníků, Miguel de Molinos, řekne později, že „kontemplace je nalezení věci, okoušení božského pokrmu v žaludku a odpočinek, je cílem a koncem cesty, a je nabytím poznání a chápání Boha“. (25)
Tato moudrost, toto příjemné vědění zkušenosti, definované jako „dokonalá věda“, je charakterizováno třemi podstatnými známkami:

  1. je „pokoje a zbožnosti“, což jsou synonyma svatosti, nakolik odpovídá působení Ducha svatého;
  2. je chápána „v hluboké samotě“, ve skryté niternosti, v samotném nitru ducha, „protože tato mystická moudrost má vlastnost, že skrývá duši v sobě (…) a uvádí ji do žil vědy lásky“ (1N 17,6);
  3. udílí se bezprostředně, „přímou cestou“, bez prostředků, bez obrazů, bez znázornění, bez pojmů, to je „v nahotě smyslu“ (2V 19,5).

A právě proto „je také cestou, která vede a pozvedá duši k dokonalostem sjednocení s Bohem, jimiž, poněvadž jsou věcmi lidsky nepoznanými, se má kráčet v lidském nevědění a božské neznalosti, (…) neboť toto putování k Bohu je tak skryté a tajné smyslu duše jako je pro (smysl) těla ten, kdo putuje po moři a jehož stezky a šlépěje (tak) nelze poznat“ (2N 17,7n.).
Právem ji může nazvat „dokonalou vědou“, neboť se opravdu jedná o onu „moudrost dokonalých“, o které mluví svatý Pavel a která spojuje v jakémsi druhu symbiózy s definitivním smyslem biblicko křesťanského zjevení, s Mysterion neproniknutelného bohatství Boží lásky, skrytého od věků, uskutečněného a zjeveného v Ježíši Kristu, a poznaného a prožívaného mocí jeho oživujícího Ducha (srov. Řím 5,5; 1 Kor 2,6-9; Ef 3,8-19).
Jelikož je tato moudrost zkušenosti „tak skrytou věcí“, že nepřichází skrze smysly, třebaže ty jí mohou být zasaženy, je přirozené, že ji ani není možné vyjádřit jejich prostřednictvím, nanejvýš je možné je naznačit, vykoktat. Verš „že jsem setrval v koktání“, kromě toho, že zesiluje účinek koktání či žvatlání, vyskytující se v úvodním trojverší, připravuje rovněž zvukomalebný (onomatopoický) závěr sedmé strofy Duchovní písně: „jakési nevímco, které koktají/žvatlají“ (un no sé qué que quedan balbuciendo, v. 35), jež se vztahuje k onomu „vznešenému poznání Boha, které nelze vyjádřit“ (DPB 7,9), „a to chce vyjádřit slovo „koktat/žvatlat“, protože to je dětské mluvení, tato neschopnost vyjádřit a dát pochopit to, co je třeba říci“ (DPB 7,10). Neboť v tomto mnohoznačném koktání, v tomto výživném kořeni poezie, spočívá nejvyšší výmluvnost mystika: „v této věci máme výroky a zároveň příklady v božském Písmu, neboť omezenost v odhalování a mluvení o tom navenek projevil Jeremiáš, který, když s ním Bůh mluvil, nedokázal říci, leč: a, a, a“ (2N 17,4). Je to jazyk výmluvného mlčení, „umlčené/ztichlé lásky“, který je konec konců poslušný způsobu, jakým tato bezprostřední skutečnost promlouvá beze slov k niterné podstatě mystika, od podstaty k podstatě: „A tak, jelikož moudrostí této kontemplace je Boží mluva k duši čirého ducha k čirému duchu, všechno, co je méně než duch, jako jsou smysly, ji nepřijímají, a tak je jim skrytá a (ony) o tom neumějí ani nemohou mluvit, ani (k tomu) nemají chuť, protože nevidí, jak“ (2N 17,4; ŽPB 3,67; Výroky 27.131; K 8, bosým karmelitkám v Beasu z 22. listopadu 1587). Odtud také jeho výzva v této radě: „Pohleďte na to nekonečné vědění a na to skryté tajemství, jaký mír, jaká láska, jaké ticho je v této božské hrudi, jak povznesená je ta věda, kterou tam učí Bůh, což je to, co nazýváme anagogickými úkony, jež tolik rozněcují srdce“ (Výroky 138).

Pokračovat
Zpět na úvod