Vývojové fáze karmelitánské řehole
Naše řehole nám již sama v sobě umožňuje vytušit stopy různých přechodů či geneticko vývojových vrstev; spolu s vnějšími prvky (jako jsou papežské zásahy a jiné porůznu získané poznatky) mohou být rozlišeny následující přechody:
První, „prehistorická“ fáze: Obrácení a Propositum čili asketický závazek
Jde o fázi existenčního rozhodnutí. Nemáme k dispozici autobiografické popisy tohoto okamžiku. Když Jakub z Vitry (1165-1240) popisuje rozsáhlé hnutí přílivu zbožných poutníků (devoti Deo peregrini) do Svaté země, které „přitahuje vůně svatých míst“, vyjmenovává mezi nimi i ty, kteří „si zvolili poustevnický život v malých celách na hoře Karmel, u pramene zvaného Eliášův“. Jako biskup z Akkonu (1216-1228) je Jakub z Vitry zvlášť blízký místům a době, které nás zajímají.
Tato zpráva, je-li čtena v obecnějším kontextu času a místa, nám umožňuje prozkoumat kořen jejich „obrácení“ a životního záměru (propositum): žít „in obsequio Jesu Christi“ („v poslušnosti Ježíši Kristu“; Řehole,2): to je důvodem jejich „exilu“.
Druhá fáze: neformální společenství
Přebývají na Karmelu „u pramene“ (Eliášova) a žijí v poslušnosti Brokardovi (Řehole,1). Nevím, odkdy se nacházejí na Karmelu. V jejich záměru (Propositum) a v jejich životě se v této chvíli již nalézají evangelní prvky jakéhosi řeholního života, ale nejsou zde ještě právní předpoklady, které by je zařadily jako „komunitu“ (collegium) či skupinu do církevní organizace.
Takzvaná Rubrica Prima Konstitucí z roku 1281 je kvalifikuje jako ty, kdo „chvályhodně (laudabiter) žili ve svatém pokání u Eliášova pramene“. Jsou tedy „konvrši“ (kajícníky).
Třetí fáze: Vitae formula – „konvršové-profesové“
Poustevníci „žádají“ jeruzalemského patriarchu Alberta (1206-1214; také on sídlil v Akkonu, poněvadž Jeruzalém nebyl v té době v rukou křesťanů), aby jim dal „návod k životu“ (Vitae formula), který by vyjadřoval, „jakým způsobem“ mají žít tento svůj záměr. Komunitní život a pouta, která neformálním způsobem již spojovala poustevníky mezi sebou navzájem i vzhledem k Brokardovi, jejich charismatickému vůdci, se stávají „církevními“, a proto normativními, jak z hlediska morálního, tak právního. Jeruzalémský patriarcha Albert je „shromáždil v jedno společenství“ (in unum collegium adunavit) a tak z nich právně utvořil komunitu. Nejen to, nýbrž pro ně i formuloval nosné prvky duchovní hodnoty, jak „žít v poslušnosti Kristu“, v jeho následování.
Albertova aktivita je především úkonem vlastním církevní autoritě: jako jeruzalémský patriarcha zasahuje a vydává zákony pro tuto církevní skupinu, která chce žít společným životem a být uznána církví. Oratoř, zasvěcená Panně Marii, kterou zbudují uprostřed mezi svými celami, z nich utvoří „konvrše nerozlučně k ní vázané“ (sponsi ecclesiae).
Čtvrtá fáze: od Vitae formula k Regula Bullata (Innocenc IV.)
Toto období je vlastním zájmem tohoto příspěvku a budeme se mu proto věnovat podrobněji.