Život v Boží přítomnosti, cvičení se v něm
K jakému stupni nazírání byl Eliáš povznesen na Chorebu, to je akademická otázka. Někteří tvrdí, že viděl Pána tváří v tvář, tak, jako my doufáme, že ho uvidíme v nebi. Všichni duchovní spisovatelé počítají Eliáše mezi nejomilostněnější mystické vizionáře. Jeho zkušenost na Chorebu byla odleskem toho, čeho měl být svědkem na Táboru, když byl Spasitel proměněn a Mojžíš a Eliáš byli spatřeni jako jeho společníci v jeho oslnivé slávě. Písmo svaté říká o Mojžíšovi, že když sestupoval s hory Sinaje po rozmluvě s Bohem, zářila jeho tvář velebným božským světlem, takže se mu Židé neodvažovali pohledět do tváře. Totéž se nepraví o Eliášovi, ale vidíme, jak přichází k Židům jakoby z jiného světa, z nebeských síní, a jeho vzezření hlásá: „Vivit Deus, in cujus conspectu sto“ („Bůh je živ, já stojím před jeho tváří.“) Na tomhle se zakládá jeho život modlitby.
Tento život v Boží přítomnosti, toto stání před Boží tváří, je příznačná známka, kterou zdědily děti Karmelu od velkého proroka: „Conversatio nostra in caelis est.“ („My rozmlouváme s nebem.“) Eliáš nebyl vzat vzhůru do nebe, nýbrž zde na zemi žil v nebi a stál zbožně před Božím trůnem: „Bůh je živ, já stojím před jeho tváří.“ Tato slova archanděla Rafaela, pronesená k Tobiášovi, připomínají slova Eliášova. Když Rafael doprovodil pod jménem Azariáš Tobiáše a chránil ho bezpečně na jeho cestě, prozradil o sobě, že je Boží anděl. „Jeden ze sedmi, kteří stojí před Bohem.“ „Zdálo se, jako bych jedl a pil s tebou, ale já požívám neviditelný pokrm a nápoj, který nemohou lidé spatřit.“ Toto uvědomování si Boží přítomnosti je v řeholním životě opravdu nanejvýš důležité.
Nemusíme říkat, že tato praxe života v Boží přítomnosti není omezena jen na karmelitánský řád. Je to kořen každého duchovního života, a ačkoli metody mohou být různé, všichni duchovní spisovatelé ho zdůrazňují jako podstatný prvek náboženského rozvoje. Ale na Karmelu zaujímá zvláštní místo. Je významné, že jeden z nejznámějších spisů o praktikování Boží přítomnosti napsal jeden prostý bratr laik z pařížského Karmelu. Narodil se r. 1666 a zemřel ve věku pětadvaceti let. Kniha je drobné dílko. Obsahuje čtyři rozhovory a šestnáct velmi důležitých dopisů. Byla uveřejněna rok po jeho smrti, a brzy nato byla přeložena do angličtiny. Od té doby byla přeložena téměř do všech jazyků, včetně esperanta.
V naší době malá Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře je velkým příkladem tohoto cvičení se v Boží přítomnosti. Je vyjádřeno v její úctě k svaté Tváři. Tato úcta byla příznačná už pro její sestru svatou Terezii z Avily. V mnoha našich kostelích můžeme ještě vidět stopy této karmelitánské pobožnosti ke svaté Tváři. Její obraz je namalován na ústředním kameni oblouku na štítu svatostánku v našich starých kostelích v Mohuči a ve Frankfurtu nad Mohanem. Shlíží dolů do chóru a je obklopena přiléhavými texty, a tak připomíná těm, kdo se modlí, že Boží oči na ně stále hledí a že oni musí pohlížet vzhůru na svatou Tvář.
Láska k samotě
Avšak je-li Eliáš velkým vzorem kontemplace, která tkví hluboko v srdci Starého zákona, je také velkým asketou. A v této známce nalézáme druhý základ jeho života modlitby. Je jím láska k samotě, do které se stále vrací a do které ho posílá Bůh. Ale dříve, než ho Bůh tak bohatě obdařil, žádal od něho velká zřeknutí. Svatý Jeroným praví: „Velký poustevník, milovník samoty je veden Duchem Božím.“ Tam porozumí slovům žalmisty: „Sedebit solitarius et tacebit et levabit se super se.“ („Osamělý usedne, zmlkne a povznese se nad sebe.“)
Třetí základ jeho života modlitby můžeme spatřovat v jeho odpoutání od světa. Je-li vyzdvižen k Bohu, je to za cenu oběti. „Pán ho zavolal z jeho rodiště a od jeho národa.“ A jako po něm Pán Ježíš, tak i on zakouší trpkost smutného světa.
Bůh zkoušel svého služebníka mnohým a těžkým způsobem. Žádal od něho spolupráci, ale především chtěl od něho bezpodmínečnou víru, naprostou důvěru v Boží prozřetelnost.
Odpoutání od světa, zahrnující umrtvování, půst a chudobu
Můžeme opravdu říci, že prorokův život vznešené kontemplace se nejen zakládal na pěstování všech ctností, ale že tato praxe a cvičení se v modlitbě a ve ctnostech – hrdinských ctnostech – doprovázejí a následují jeho vidění a mystické milosti. Tyto mystické milosti jsou svobodný dar od Boha. Ale když je Bůh uděloval, žádal velké a hrdinské ctnosti jako dispozici a přípravu ze strany člověka.
Spojení liturgické a kontemplativní modlitby
Ale především je hlavní známkou velkého proroka modlitba. Jeho život je do ní vnořen. Svatý Jakub učí, že je (Eliáš) velkým příkladem ustavičné modlitby s modlitby. A v Eliášově modlitbě vidíme prozřetelnostní spojení ústní a liturgické modlitba s modlitbou rozjímavou a nazíravou. Nazírání tu chápeme v jeho dvojím smyslu, jako činné a trpné.
Můžeme u něho vidět příklad liturgické modlitby, neboť zpěv Božích chval byl důležitou složkou v prorocké škole. Slovo „prorok“ mělo v Starém zákoně širší význam, než jaký mu dáváme nyní. Značilo nejen někoho, kdo prorokoval, někoho, komu se dostalo zvláštního daru od Boha, ale také někoho, kdo zpíval Boží chvály spolu s ostatními, obvykle sedmkrát za den. Říká se nám, že v raném období izraelských dějin byl Saul mezi proroky – ne v tom smyslu, že měl dar prorokování, ale že se ve zpěvu Božích chval připojoval k této význačné skupině. Eliáš byl prorok v každém smyslu toho slova. Měl školu a žáky nejen na jednom místě, ale na mnoha místech, a nejpravděpodobněji je vedl v modlitbě v určených dobách.
Můžeme tedy říci, že liturgická modlitba se k nám dostává z prastaré tradice, i když je na druhém místě vedle hlubší modlitby rozjímavé a nazíravé.
Náš řád není řádem liturgické modlitby jako starý východní řád baziliánů nebo na Západě řád benediktinský. Avšak liturgické modlitbě se dostává potvrzení tím, že máme svůj vlastní obřad a že musí vždy zaujímat významné místo v našem životě s Bohem. Řehole nás svolává do chóru k recitování oficia v komunitě, liturgicky.
Svatá Terezie ve své lásce k liturgické modlitbě chtěla, aby byla (tato modlitba) tak prodchnuta svatými myšlenkami, že by se také stala v jistém smyslu modlitbou kontemplativní, modlitbou činné kontemplace. Vliv a přitažlivost prostého a zbožného karmelitánského liturgického života byly vždy velké. Nejeden Karmel na (našem) kontinentě byl založen kvůli němu.