Novozákonní Mariin portrét

Pochopitelně, že „Sestrou“ je Maria nejen karmelitánům a karmelitkám, ale všem, kdo ji vnímají přednostně (nebo alespoň dostatečně výrazně) v jejím vztahu k církvi a k ostatním věřícím a kdo touží napodobovat její spiritualitu. Ba, dá se říci, že najdeme-li označení Panny Marie jako naší sestry už u církevních otců, (12) pak je to zvláště v dnešní době, kdy je tento titul mnohým věřícím drahý. Důvod? „Nachází-li zvlášť příznivé přijetí v současném myšlení, pak to plyne ze stále zřetelněji pociťovaného požadavku představovat Pannu Marii velmi živě zasazenou do dějin lidstva, ve kterém se biblicky nabízí našemu přemítání jako dokonalý vzor „učedníka“, který „věří“ a „následuje“ Ježíše tím, že přijímá jeho slovo a zachovává je.“ (13)
Chceme-li tedy ve druhé části této úvahy načrtnout základní rysy „Mariiny spirituality“, musíme věnovat pozornost tomu, jak ji líčí novozákonní texty, zejména pak Lukášovo evangelium. (14) Věřím, že pro naši potřebu postačí prezentovat velmi schematicky tři momenty, které lze chápat jako základní rozměry „Mariiny spirituality“: rozvažování v srdci, otevřenost vedení Ducha a účast na Kristově utrpení.

Rozvažování v srdci (srov. Lk 2,19.51b)

Při dvou událostech evangelia Ježíšova dětství nám Lukáš představuje Ježíšovu Matku Marii jako tu, která „uchovává“ ve svém srdci: jednak události kolem narození svého Syna (srov. Lk 2,19), jednak neobvyklou zkušenost s dvanáctiletým Ježíšem v chrámě (srov. Lk 2,51b). Slovesa zde použitá (synetḗreō a dietḗreō) mají totožný význam: „zachovávat, opatrovat, podržet v paměti“ (15) a Lukáš jejich použitím charakterizuje Marii ve shodě s mudroslovnou (sapienciální) tradicí Starého zákona. Nechce nám tedy říci, že by Maria byla nějakým mimořádně introvertním člověkem, nýbrž to, že si připomínala Boží mocné činy, a to nikoli jen ty dávno minulé ve prospěch celého Izraele, ale i ty, které byly vykonány v jejím vlastním životě! Toto její „uchovávání“ v paměti není nostalgickým vzpomínáním na něco, co již pominulo, nýbrž zpřítomňováním (16) a rozjímáním o jejich smyslu.
V prvním ze zmiňovaných úryvků Lukáš užívá ještě jednoho významného slovesa: symbálleō (konkrétně ve tvaru symbállousa, srov. v. 19), což znamená nejen „přemítá, uvažuje“, ale i „interpretuje, správně vysvětluje, vykládá“. (17) Lze proto uvažovat o tom, že nám ji evangelista představuje jako tu, která rozlišuje, co jí Bůh chtěl danými událostmi a zkušenostmi sdělit a k čemu ji přivést.
V jediném postoji tak Maria spojuje dva zásadní prvky křesťanského duchovního života: rozjímání, nebo chceme-li, vnitřní modlitbu, (18) a rozlišování. (19) Má-li tedy být tento její zásadní postoj (ze způsobu formulace a ze skutečnosti opakování tohoto vyjádření čtenář spíše tuší, než aby o tom mohl mít naprostou jistotu, že nejde o Mariiny ojedinělé nebo výjimečné reakce, nýbrž o běžný přístup k životním událostem) vzorem pro ty mariánské ctitele, kteří chtějí Marii oslavovat spíše napodobováním jejích ctností než vnějšími projevy úcty, pak v sobě musí spojovat toto dvojí: vnitřní modlitbu a rozlišování. (20)

Otevřenost Duchu (srov. Lk 1,46–55; Jan 2,1–12; Sk 1,14)

Marii však můžeme nahlížet i v jiném postoji, který se – možná pro někoho překvapivě, nikoli však nelogicky – snoubí s postojem, uvedeným výše. Lze jej nazvat „otevřenost Duchu“ či „otevřenost k vedení Ducha“ a označuje onu učenlivost a poddajnost naší Sestry, kterou v Lukášově líčení nacházíme jen v určitých náznacích, které nutí k dalšímu promýšlení. Maria, která zpívá Magnifikat (srov. Lk 1,46–55) v Zachariášově domě v přítomnosti Alžběty, (21) a Maria, která je spolu s prvními Ježíšovými učedníky ve večeřadle, aby se spolu s nimi svorně a vytrvale modlila (srov. Sk 1,14), jsou jen jakési „spěšné náčrty“, které autor hned opouští, aby se věnoval dalšímu toku vyprávění. Pro nás jsou to však nesmírně cenná svědectví o Marii jako o ženě modlitby, a to modlitby chval a proseb.
Když však k oběma úryvkům přidáme perikopu ze začátku druhé kapitoly Janova evangelia, v níž je Maria představena jako přímluvkyně na svatbě v Káně (srov. Jan 2,1–11), ovšem také jako ta, která spolu s ostatními doprovází svého syna (srov. Jan 2,12), pak se nám Lukášovy zmínky přestávají jevit jako náhodné a my jsme naplno uváděni do dalšího charakteristického rysu Mariiny spirituality: Maria je tou, která se nechává vést Duchem svatým, a proto je vždy tam, kde má být, aby posloužila, a to zejména svou modlitbou!
Co bych rád zdůraznil, je ono spojení praktického ducha, díky němuž vidí danou potřebu, a proto spěchá na pomoc, a nasazení v modlitbě. Pro mnohé to může být velmi neobvyklé: často si lidi praktické představujeme jako ty, kdo mají tendenci modlitbu spíše zanedbávat, tedy alespoň modlitbu rozjímavou, zatímco oranty nezřídka vnímáme jako velmi nepraktické a nezpůsobilé k tomu, aby hned viděli potřeby druhých a uměli si s nimi poradit. Právě skutečnost, že u Marie nacházíme v harmonii obojí, nás nejen ujišťuje o správnosti tohoto životního nasměrování, nýbrž i o tom, že zde je opravdu čemu se učit.
S ohledem na Mariin spěch k Alžbětě (srov. Lk 1,39n.) to nádherně – a hned nadvakrát –komentuje jedna z oněch mariánských ctitelů, kteří Marii spíše napodobují, než by ji oslavovali navenek, blahoslavená Alžběta od Trojice (1880–1906). V pojednání Nebe ve víře píše: „Ono nevýslovné světlo, které v sobě (Maria) nahlížela, nikdy neumenšilo její vnější blíženskou lásku“ (NV 40b). A v Posledním ústraní perspektivu obrací, ovšem nikterak nemění: „Když čtu v evangeliu, že „Maria spěchala do judských hor“, aby tam šla vykonat svou službu lásky vůči své příbuzné Alžbětě, vidím ji kráčet tak krásnou, tak pokojnou, tak vznešenou, tak vnitřně usebranou se Slovem Božím“ (PU 40). (22)

Účast na Kristově utrpení (Lk 2,35; Jan 19,25–27)

To však zdaleka není vše! Náš miniportrét Mariina duchovního života by nebyl úplný, a to ani v nejhrubších nárysech, o které nám zde jde, kdybychom nezmínili ještě přinejmenším jeden prvek, který rozhodně nelze opomenout: její účast na spásném utrpení Syna. Jako proroctví je nacházíme v Simeonových slovech, adresovaných Marii v Lukášově perikopě o „obětování“ v chrámě (srov. Lk 2,35), vrcholné uskutečnění nám nabízí čtvrtý evangelista – i on spíše v lakonickém náznaku, který vyžaduje opakované rozjímání, má-li být uchopen dostatečně vážně – když nejenže zmiňuje Marii pod křížem, ale uvádí ji rovněž do hlubokého vztahu s milovaným učedníkem (srov. Jan 19,25–27).
Cesta od Simeonova proroctví k jeho hrdinskému uskutečnění během Ježíšových Pašijí vede ovšem Marii přes každodenní věrnost následování Syna. Už bylo upozorněno na skutečnost, že ji Jan ve svém evangeliu představuje jako jednu z těch, kdo doprovázeli Ježíše do Kafarnaa, kde započal svou veřejnou činnost (srov. Jan 2,12). Tedy i ona je započítávána do okruhu jeho učedníků a rovněž jí jsou určeny veškeré Ježíšovy radikální požadavky, které adresoval svým učedníkům. (23) Ne náhodou je proto v dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium představována jako ta, která putovala ve víře (srov. LG 58).
Skutečnost, že ji čtvrtý evangelista zmiňuje pod křížem – a to ne v ryze pasivní roli, nýbrž jako tu, které nejprve (!) svěřuje ukřižovaný Ježíš učedníka, kterého miloval, a teprve následně také ji učedníkovi (srov. Jan 19,26n) – zřejmě dokládá, že se nejedná o prosté „materiální zaopatření“ Marie jako „matky-vdovy“, nýbrž o záměr navázat úzký vztah mezi ní a učedníky a tím i jaksi „ustanovit“ její duchovní mateřství vzhledem k nim. To ovšem nepřímo poodhaluje roušku tajemství Mariiny přítomnosti pod křížem: je tam jako věrná učednice svého Syna, ochotná jako On sám plnit Otcovu vůli, a to i za cenu vlastního utrpení (srov. Jan 12,27n). Církevní tradice v tom vidí její aktivní účast na spásném utrpení Krista. To není ani „konkurencí“ jedinému Vykupiteli, ale ani „prostřednictvím“ navíc k jedinému Prostředníkovi, nýbrž dokonalým uskutečněním toho, k čemu jsme povoláni jako věřící křesťané všichni: aktivně spolupracovat na spáse své i ostatních lidí, a to zejména ochotou snášet svá utrpení jako účast na spásném utrpení Krista.

Pokračovat
Zpět na úvod