Maria v tajemství církve
Vztah věřících křesťanů, Ježíšových učedníků, k jeho Matce Marii, nabýval v různých dějinných obdobích velmi rozmanitých podob a forem. O tom nás může snadno přesvědčit celá řada existujících přehledových studií o mariánské úctě a mariologii. Na poměrně nedávné, zato však hluboké proměně prožívání úcty k Panně Marii ovšem můžeme do jisté míry vystopovat její dvě základní podoby, které jistě není moudré stavět proti sobě, nýbrž je chápat jako navzájem se doplňující. Maria může být nahlížena jednak ve vztahu ke Kristu, jednak ovšem i ve vztahu k církvi.
Církev a Maria
Během 20. století došlo v mariánské úctě uvnitř katolické církve ke dvojímu zvratu: v jeho první polovině dosáhla svého „vrcholu“ (pokud vrcholem míníme reálný, každodenní vliv a dopad této úcty na konkrétní život jednotlivých křesťanů i společenství věřících v jeho celku); následně došlo, kolem Druhého vatikánského koncilu, k takzvané „mariánské krizi“ (označujeme-li krizí proces hledání a znovuobjevování její skutečné a nejhlubší identity); (2) abychom byli nakonec v pokoncilním období svědky obnoveného rozkvětu úcty k Panně Marii, který je ovšem charakterizován také hlubokou proměnou perspektivy, v jaké je tato úcta chápána a prožívána. (3) A jakkoli je třeba předem zdůraznit, že jde o poněkud zjednodušenou prezentaci, můžeme říci, že zatímco v první polovině 20. století byla Maria nahlížena především ve vztahu ke Kristu, a to jako ta, která k němu vede (Ad Jesum per Mariam), v pokoncilním období se mnohem více zdůrazňuje rovněž její hluboké propojení s církví, (4) jejímž je typem, a tím také rovněž opačný směr jejího vztahu s Kristem (tj. Ad Mariam per Jesum). (5)
Jinými slovy: Maria může být vnímána – a to jak na úrovni teoretické reflexe, tak především v praktickém životě – buďto především v jejím vztahu ke Kristu, a pak je pro nás věřící zejména Matkou, Královnou, apod.; nebo je vnímána přednostně v jejím vztahu k církvi, a tedy i k nám, jednotlivým věřícím, a z tohoto hlediska je i ona Ježíšovou učednicí jako my (s veškerým vědomím její neporovnatelné důstojnosti, výjimečnosti úlohy v dějinách spásy a její jedinečné osobní svatosti!), a může být proto vzývána jako naše Sestra. Má-li být jeden či druhý model mariologie, ale zejména mariánské úcty, opravdu katolický, musí, pochopitelně, zahrnovat vždy i druhý aspekt; jeden z nich ovšem bude určující a ústřední. (6)
Mariánská a Mariina spiritualita
Jakmile se z jednoho nebo druhého způsobu mariánské úcty stane celkový životní styl, můžeme hovořit buďto o „mariánské spiritualitě“ (to v případě, že jejím jádrem bude Mariin vztah ke Kristu) nebo o „Mariině spiritualitě“ (to tehdy, když je jejím středem Mariin vztah k církvi). Běžně se ovšem v mariologických pojednáních užívá těchto dvou obratů v poněkud jiném smyslu: o „mariánské spiritualitě“ hovoříme tehdy, když máme na mysli celkový životní styl kterékoli skupiny křesťanů, jež je ve svém duchovním prožívání zásadně určována úctou k Panně Marii (a v tomto smyslu je „mariánskou“ spiritualita každého mariánského ctitele), zatímco „Mariinou spiritualitou“ se míní vlastní životní styl Ježíšovy Matky, v oněch náznacích, jak nám jej představují novozákonní texty, zejména Lukášovo evangelium (a v tomto smyslu je „Mariina spiritualita“ vyhrazena pouze samotné Matce Boží). (7)
Co mě tedy vedlo k tomuto analogickému použití obou termínů? Připusťme, že se leckterý mariánský ctitel na základě rozjímání Mariina životního stylu, jak nám je načrtávají novozákonní texty (tedy na základě přemítání o „Mariině spiritualitě“ v původním slova smyslu), rozhodne, že chce více než nějakými vnějšími projevy prokazovat svou úctu Matce Boží tím, že bude napodobovat její ctnosti. V tu chvíli se jeho „mariánská spiritualita“ začíná pomalu připodobňovat „Mariině spiritualitě“, a i když se s ní nikdy nebude s to se dokonale ztotožnit, přesto ji můžeme právem – na odlišení od kterékoli jiné „mariánské spirituality“ – označit rovněž jako „Mariinu spiritualitu“. Vždyť definitivní touhou tohoto typu mariánského ctitele je žít jako ona, žít její spiritualitu, nebo, chceme-li to přiblížit ještě jinak, chce žít takovým způsobem, aby na něm bez přílišného vnějšího zdůrazňování mariánského charakteru jeho duchovního prožívání (8) bylo poznat, že nese její rysy, podobně jako se o někom říká, že „své matce jakoby z oka vypadl“ nebo že „je celá sestra“, aniž by on sám musel prozrazovat, jak se jmenuje a čí syn nebo bratr je.
Aniž by nad tím daný mariánský ctitel musel nutně nějak zvlášť přemýšlet, instinktivně bude mít tendenci – a to právně na základě svého rozhodnutí napodobovat, ba sdílet Mariinu spiritualitu – tíhnout k tomu, aby Marii prožíval přednostně v tajemství jejího vztahu k církvi jako tu, která patří (spolu s námi!) k Ježíšovým učedníkům a učednicím, a je tedy (stejně jako my!) údem téhož Kristova mystického těla církve, jakkoli je rovněž jeho předobrazem (typem, nutno dodat, na rozdíl od nás!) a vzorem pro celou církev i pro jednotlivé věřící (a tedy pro každého z nás!). (9)
Maria – Sestra
Že přitom nemluvíme o imaginárním mariánském ctiteli a o hypotetickém rozhodnutí žít Mariiným životním stylem, by jistě nebylo těžké doložit prezentací mnoha konkrétních jmen významných postav církevních dějin nebo spíše konkrétních životních svědectví těch, kdo se rozhodli uctívat Pannu Marii právě takto a – v různých podobách a s nestejnou mírou úspěšnosti – se jim to také v průběhu jejich života podařilo.
Spíše však než dlouhý seznam jmen a řadu historických informací bych na tomto místě rád zmínil jen jednu konkrétní historickou zkušenost, která se ovšem i v dnešní době jeví jako nesmírně aktuální a přitažlivá. Nejedná se přitom o zkušenost jednotlivce nebo malé skupinky věřících, nýbrž o zkušenost celé jedné velké řeholní rodiny, která nachází svá specifičtější vyjádření v řadě samostatných řeholních institutů. Jde o mariánskou zkušenost Karmelu. (10)
Je poměrně známou skutečností, že když se ze skupinky latinských poustevníků, kteří se na přelomu 12. a 13. století usadili na hoře Karmel ve Svaté zemi (poblíž dnešního města Haify), následně utvořilo regulérní řeholní společenství, zvolilo si za svou Patronku Pannu Marii a jí také zasvětilo první kapli-oratoř ve Wadi ‘ain es-Siah, tedy na místě vzniku řádu, u Eliášova pramene na úpatí hory Karmel. Tím byl také záhy určen název institutu: „Řád bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. A zřejmě právě na základě tohoto označení se karmelitáni postupně stále více zaměřovali na napodobování Mariiny spirituality: jelikož jsou oni „bratry“ Panny Marie, ona je jejich „sestrou“, ba „spolusestrou“, a vzájemně je pojí stejný způsob života. Řádová tradice to vyjadřuje (poněkud paradoxně, nicméně ve shodě s dobovou zbožností) oboustranně: jestliže se na jednu stranu dá říci, že karmelitáni a karmelitky napodobují Mariin způsob života, pak lze také na stranu druhou tvrdit i to, že Maria žila v Nazaretě po způsobu karmelitánů. Jestliže se ve druhé polovině 14. století začíná v řádové tradici užívat pro označení Panny Marie titulu „Sestra“, (11) pak v 15. století se – alespoň tu a tam – označuje jednoduše jako „karmelitka“.