Křesťané v Mariině škole
Jsem přesvědčen, že když si jednoduše položíme vedle sebe tyto tři základní prvky „Mariiny spirituality“ (tj. rozvažování v srdci, otevřenost vedení Ducha a účast na Kristově utrpení), můžeme dospět k jejich velmi inspirativnímu spojení, jež má charakter výzvy pro všechny mariánské ctitele, kteří chtějí napodobovat Mariiny ctnosti: tím, že Maria spojovala vnitřní modlitbu s rozlišováním, nechávala se stále víc a víc vést Duchem ke službě druhým (a to zejména modlitbou!) a dorůstala nejen k tomu, aby jej věrně následovala, nýbrž i k tomu, aby své utrpení spojovala s Kristovým a podílela se tak na jeho díle spásy.
Není již toto samo dostatečně artikulovaným „programem“ pro ty, kdo chtějí vstoupit do její školy, aby si osvojili její způsob života, její spiritualitu? Zkusme však tuto myšlenku rozvinout konkrétnější aplikací do našeho života, a to na základě obrazu jedné běžné zkušenosti: vhodíme-li do vody nějaký předmět, hladina se zvlní v kruzích, které se šíří od onoho místa všemi směry. Ony tři prvky Mariiny spirituality můžeme přenést do svého života jako tři soustředné kruhy, které vyzařují jeden do druhého, od ústředního až po ten nejzazší.
Dvojí přinášení života
Nejvnitřnějším, ústředním kruhem Mariiny spirituality je ono rozvažování v srdci, jak je představuje evangelista Lukáš (srov. Lk 2,19.51b). Prostou úvahou nad slovním vyjádřením, jehož k tomu používá, jsme došli k závěru, že oním typickým postojem nebo spíše aktivním přístupem k životu je pro Marii vnitřní modlitba (případně liturgie) a rozlišování, a to v jednotě jejich harmonického propojení.
Není to pro nás návod, jakým způsobem rozjímat a jak prožívat liturgii, zvláště eucharistické slavení? Vnitřní modlitba, konaná podle nejrůznějších tradic, (24) ať už jako prosté rozjímání nebo lectio divina, nezřídka sklouzává do neplodného teoretizování, falešného intimismu, fantazírování a snění, útěků před realitou nebo bývá přinejmenším zbavena základní vztahové dynamiky s Bohem: bývá obecným přemítáním o Bohu, namísto toho, aby byla živým rozhovorem s živým Bohem. Něco podobného, totiž nedostatečná angažovanost v konkrétním životě, hrozí také liturgii; může se stát obřadnictvím, uzavřeným do sebe, estétstvím nejrůznějšího druhu, apod.
Účinnou protilátkou na tato úskalí, jak ve vnitřní modlitbě, tak v prožívání liturgie, spatřuji v tomto praktickém napojení na konkrétní život, jak jej představuje autenticky prožívané duchovní rozlišování. Je-li naším prvním hnutím, ba trvalým postojem v modlitbě a při liturgii stálá otázka: Jak se má, Pane, tato skutečnost uplatnit v mém životě?, ba přinášíme-li do modlitby a do liturgie všechno to, čím právě žijeme, a ptáme se: Co chceš, Pane, abych s tím udělal?, pak nejen okamžitě nacházíme „téma k rozhovoru“ s tím, před jehož Tváří neustále jsme, nýbrž účinně překonáváme onu rozšířenou schizofrenii, která nás dělí mezi modlitbu a činnost, liturgii a práci, atd.
Věřím, že právě tomu nás Maria učí: abychom stále znovu a znovu, ve všech situacích a za všech okolností přinášeli Ježíšův život před sebe, aby jím byl náš život prodchnut a proměněn, a zároveň svůj život před Ježíše, abychom mu jej odevzdávali, ptali se po jeho smyslu a hledali (a snad i trochu nacházeli), kudy a jak se má ubírat a jakých má nabývat podob. Věřím, že nejen vnitřní modlitba v karmelitánské tradici, (25) ale i jiné její podoby, jakož i liturgické slavení, mohou být vyjádřeny tímto způsobem: mít neustále Ježíšův život před sebou a svůj život před Ježíšem.
Vzývání Ducha
Domnívám se rovněž, že je to právě z tohoto plodného proniknutí vnitřní modlitby a slavení liturgie duchovním rozlišováním, odkud může vyrůstat opravdu autentický, charismatický život křesťanů a církve po vzoru charismatických projevů v životě Panny Marie. U té, která je naší Sestrou ve víře, jsme mohli – na základě několika náznaků (srov. Lk 1,46–55; Jan 2,1–12; Sk 1,14) – zahlédnout, že byla citlivá vůči potřebám lidí, s nimiž se setkávala, a uměla jim v nich posloužit, mimo jiné (či přesněji: zvláště pak?) přímluvnou modlitbou a přiváděním k Ježíšovi.
To je pomyslný druhý kruh Mariiny spirituality, který je vzácným plodem toho prvního: kdo prožívá svou existenci před Tváří Boží, a to v postoji rozlišování, stává se citlivým i vůči reálným potřebám druhých, vidí je „Božíma očima“ a reaguje na ně „Božími prostředky“! Jinými slovy: kde je opravdové Mariino „Fiat“, kde je její „Jsem služebnice Páně“ (Lk 1,38), je i její Magnifikat, její „Už nemají víno“ i „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,3b.5b), její svorná modlitba za církev a s církví ve večeřadle (srov. Sk 1,14).
Chceme-li tedy nést účinnou pomoc druhým, a to počínaje přímluvnou modlitbou, potřebujeme právě tento Mariin postoj naslouchání a rozlišování, který činí schopným být tam, kde je potřeba, a dělat to, co je potřeba. Je-li rozvažování v srdci autentické, vede k tomu, že se po vzoru Panny Marie stáváme muži a ženami „do nepohody“. (26)
Život ve stínu kříže
Věřím, že z výše uvedeného je již vcelku velmi zřejmé, že autentické rozvažování v srdci, které je modlitbou a rozlišováním zároveň, může člověka nejen vést k účinné pomoci (a to zejména modlitbou!), kdekoli je toho zapotřebí, ale že je na jeho základě dokonce možné – právě i díky opakovaným zkušenostem takového opravdově charismatického života – postupně dorůstat k něčemu, před čím musí každý duchovně vnímavý člověk zůstat stát v němém úžasu a před čím se mu tají dech: podobně jako Maria (aniž bychom teď potřebovali zkoumat otázku míry dokonalosti provedení) může mariánský ctitel, který vstoupil do Mariiny školy a usiluje o to, aby si osvojil její způsob života, začít prožívat svá vlastní utrpení jako receptivní účast na spásném utrpení Krista.
Na základě scény ze čtvrtého evangelia (srov. Jan 19,25–27), která ne náhodou inspirovala tolik úžasných uměleckých děl, pojmenovávám tento nejzazší kruh Mariiny spirituality záměrně nejednoznačně a v náznaku jako „život ve stínu kříže“. Stín totiž můžeme vnímat (a to nejen na základě běžného užívání tohoto slova, nýbrž i v biblické tradici) negativně jako cosi temného, omezujícího, ba i smrtonosného; je však také požehnáním, vědomím přítomnosti a ochrany toho, který nás miluje.
A věřím, že právě tím vším se může stát život člověka, který se vydal v Mariiných stopách v následování Krista: nejspíš zpočátku vůbec nechápe, dost možná pochybuje, někdy se přímo i bouří, (27) ale jak je postupně dál a dál veden k tomu, aby „si zvykal žít ve stínu kříže“, stává se stále schopnějším vnímat spíše než vlastní bolesti a rány, ono břemeno, kterým se nechal z lásky k nám obtížit Ten, který nás svěřil své Matce a rovněž po nás chce, abychom ji přijali „mezi své“ (eỉs tà ’ídia – Jan 19,27b). (27)
Mariánským ctitelem je jistě možné být různým způsobem; věřím však, že pro dnešního křesťana, který touží žít z Božího slova, kterému je Maria blízká jako ta, která putovala ve víře a která je pro nás tedy i vzorem, jak máme následovat jejího Syna, bude blízké právě to, aby postupně objevoval a osvojoval si její způsob života, aby jej s Ní sdílel, aby vstoupil do její školy a učil se rozvažovat ve svém srdci, být otevřen vedení Ducha, a snad i to, aby se postupně učil žít ve stínu kříže.
z časopiu Communio 1/2012
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Základní přehled k tomuto tématu nabízí např. R. Bertalot, „Protestanti“, in S. De Fiores a S. Meo (edd.), Nuovo Dizionario di Mariologia, Ed. Paoline, Cinisello Balsamo 3 1988 (dále jen: NDM), str. 1169–1179.
(2) Uvedenou formulací chci vyjádřit své přesvědčení, že Druhý vatikánský koncil a obnovná hnutí, která jej připravila (biblické, patristické, liturgické, ekumenické…), nebyly příčinou zpochybnění mariánské úcty, nýbrž naopak poctivou snahou najít její vlastní místo v nauce a životě církve dnešní doby.
(3) Pro základní přehled viz S. De Fiores, „Maria“, in S. De Fiores a T. Goffi (edd.), Slovník spirituality, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999 (dále jen: SSp), str. 483–500.
(4) V přehledu možných nahlížení Mariina tajemství sice Stefano de Fiores uvádí celkem tři uspořádání (christologické, ekleziologické a antropologické), domnívám se však, že poslední z nich je pouze domýšlením jednoho z důsledků uspořádání ekleziologického, a že základní možná uspořádání jsou tedy spíše jen dvě; srov. S. De Fiores, „Mariologia/Marialogia“, in NDM, str. 906.
(5) Důsledky vzájemnosti vztahu mezi Kristem a Marií a jejich grafické znároznění viz S. De Fiores, „Maria“, str. 495.
(6) Zvláště pokud jde o mariánskou úctu, jde to vyjádřit v pojmech spirituální teologie: stavebním nebo architektonickým prvkem dané úcty bude buďto Mariin vtah ke Kristu nebo Mariin vztah k církvi, zatímco druhý aspekt bude sice integrální součástí daného osobního prožívání vtahu konkrétního věřícího k Panně Marii, nebude mít ovšem takto určující úlohu. K pojmu stavebního nebo architektonického principu viz mé heslo „Spiritualita“, in SSp, str. 906.
(7) K tomuto užívání obou termínů viz např. J. Esquerda Bifet, Espiritualidad mariana de la Iglesia. María en la vida espiritual cristiana, Atenas, Madrid, 1994, passim; T. Goffi, „Spiritualità“, in NDM, str. 1362–1378.
(8) Leckdy možná v tomto smyslu i zcela záměrně inkognito ve snaze žít i tento rozměr skrytě jako žila skrytě ona!
(9) Více na toto téma viz např. klasické dílo O. Semmelroth, Urbild der Kirche. Organischer Aufbau des Mariengeheimnisses, Echter Verlag, Würzburg 1594.
(10) Z nesmírně bohaté literatury na toto téma si dovolím upozornit pouze na monumentální dílo N. Geagea, Maria, Madre e decoro del Carmelo. La pietà mariana dei Carmelitani durante i primi tre secoli della loro storia, Teresianum, Roma 1988 (s bohatou bibliografií na str. 3–28); pro krátké shrnutí viz např. V. Macca, „Carmelo“, in NDM, str. 312–316; česky: E. Boaga, Maria a Karmel. Paní místa, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001; N. Geagea, „Mariánská spiritualita a charizma řádu“, in S. Giordano (ed.), Karmel ve Svaté zemi od počátků až po současnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006, str. 41–47.
(11) Srov. V. Macca, „Sorella“, in NDM, str. 1325n.
(12) Srov. např. Atanáš, Epist. ad Epitectum 5–9 (PG 26,1058.1062–1066); Epifanius, Adv. hæreses 1,1–2,77 (PG 42,653); Cyril Alexandrijský, In Ioel 1,1; 6,7 (PG 71,340).
(13) V. Macca, „Sorella“, str. 1323.
(14) Literatura na téma novozákonních mariánských textů je nesmírná! Namísto bibliografického výčtu si zde dovolím pouze upozornit na své drobné dílko: Vojtěch od sv. Hedviky OCD, Maria v Novém zákoně. Devět biblických zamyšlení, Pastorační středisko při AP, Praha 1998 (s bibliografií na str. 23n.).
(15) Srov. J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu, Kalich, Praha 1987, str. 250.
(16) V duchu významu hebrejského slovesa z-k-r; srov. H. Eising, Zakhar, in G. J. Botterweck a H. Ringgren (edd.), Theological Dictionary of the Old Testament, IV. svazek, Grand Rapids 1980, str. 65–68.
(17) Viz A. Serra, „Sapiente“, in NDM, str. 1278.
(18) Ta je zde navíc představována ve stejném pojetí, jež je vlastní křesťanské liturgii (a jejím hebrejským kořenům!), neboť ta má anamnetický (připomínající, památečný) charakter. Tento první rozměr Mariina postoje lze tedy vykládat nejen vzhledem k vnitřní, přemítavé modlitbě beze slov, nýbrž i liturgicky!
(19) Ve smyslu hledání Boží vůle a směřování vlastního života na základě toho, jak k nám „promlouvá“ Bůh (nejčastěji prostřednictvím událostí!). Viz k tomu např. J. Augustyn, Jak hledat a nalézat Boží vůli, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997; M. I. Rupnik, O duchovním otcovství a rozlišování, Velehrad-Aletti, Olomouc 2001.
(20) Případně: liturgii a rozlišování, srov. výše pozn. 18.
(21) K výkladu tohoto chvalozpěvu viz např. A. Valentini, Il Magnificat. Genere letterario, struttura, esegesi, EDB, Bologna 1987.
(22) Jde o můj vlastní překlad úryvků, které lze v originálním znění nalézt in Elisabeth de la Trinité, Œuvres complètes, Cerf, Paris 1991, str. 124 a 184 respektive.
(23) Srov. např. Mk 8,34nn.par.; 10,17–22par.38; Mt 10,26–33; Lk 9,57nn.par. Úryvky, které jsou v tomto smyslu někdy čteny jako „protimariánské“, totiž Mk 3,20–30par. a 3,31–35par., ve skutečnosti nepředstavují vážnou námitku proti Mariinu následování Ježíše: první případ (máme-li obecné vyjádření ‘oi par’ autoû – „ti jeho“ [= „příbuzní“] z v. 21 vztahovat i na ni) může představovat cenné svědectví, že i Maria musela ve víře překonávat příliš lidské pohlížení na svého Syna, druhý (zcela zřejmě!), že i ona byla povolána k tomu být Ježíšovou matkou mnohem více na základě uskutečňování Boží vůle, než na základě výsad pokrevních pout. Viz k tomu např. A. Serra, „Bibbia“, in NDM, str. 234–237.
(24) Pro první informaci viz D. Duka, Škola vnitřní modlitby, Petrov, Brno 1991.
(25) Tímto způsobem jsem charakterizoval vnitřní modlitbu podle svaté Terezie ve svém příspěvku „“Způsob modlitby“ (modo de oración) svaté Terezie Velké. Hledání avilské mystičky a trojí souběžné poznání podle sv. Tomáše Akvinského“, in V. Novotný (ed.), Všechno je milost. Sborník k poctě 80. narozenin Ludvíka Armbrustera, Karolinum, Praha 2008, str. 103–123
(26) Je příznačné, že navzdory vžitým, ale falešným představám, jsou křesťanští mystikové většinou velmi realističtí a dobře se orientující v pozemských realitách. Viz rovněž můj drobný příspěvek „Žena (i) do nepohody“, in Katolický týdeník 32 (2008), str. 4.
(27) Srov., co bylo uvedeno výše v pozn. 23 k textu Mk 3,20–30par.
(28) Tj. do celého souhrnu životních hodnot; srov. I. De la Potterie, „La parole de Jésus „Voici ta Mère“ et l’accueil du Disciple (Jn 19,27b)“, in Marianum 36 (1974), str. 27–34; tentýž, „“Et à partir de cette heure, le disciple l’accueillit dans son intimité“ (Jn 19,27b), in Marianum 42 (1980), str. 84–125.