Rozjímání
Eva Fuchsová
Všichni učitelé duchovního života se shodují, že základní stravou duše je rozjímání. Co to vlastně je a jak ho provádět? Hledáme-li odpověď u starších autorů, mohou nás jejich požadavky vyděsit: jsou to hodiny strávené prováděním systematických pokynů, a to vše v tichu a usebranosti. Jak si s tím máme poradit my, lidé rychlé doby, ve které už se nepočítá čas na hodiny, ale na vteřiny, a každá z nich může znamenat obrovský kapitál nebo jeho ztrátu? Můžeme si dovolit, při vší své zbožnosti, věnovat tolik času modlitbě? V moderních příručkách většinou žádný návod nenajdeme, protože podle nových trendů je mnohem důležitější spontaneita než systém. Zkušenost nám ale dokazuje, že spontánně tíhneme leda k lenosti a k výmluvám, rozhodně ne k rozjímání. Nějaký „návod“, který by nás držel, tedy potřebujeme, ale musíme ho přešít na míru 20. století.
Dřívější pojednání o duchovním životě byla adresována lidem žijícím v klášteře nebo těm, kteří žili podobným způsobem života. Člověk žijící ve shonu nebyl cílem těchto pojednání už proto, že by mu ve čtení většinou překážela negramotnost. Byl tedy ponechán své vnímavosti k Boží milosti, která se mu nabízela především v liturgii, ve svátostech a v běhu života.
My na jedné straně patříme k tomuto obyčejnému upracovanému lidu, na druhé straně jsme díky rozvinuté civilizaci ztratili vnímavost pro to, co nás přesahuje. Boží znamení – přírodní dění, koloběh života a smrti, liturgii – musíme složitě analyzovat rozumem. Svými intelektuálními nároky máme blíž k mnichům a aristokracii, ale nedostatek času a chronická únava z nás dělá lidi negramotné. Nepatříme už ani do jedné skupiny, a proto, co se týče rozjímání, musíme najít takový způsob, který by odpovídal našim možnostem a naší úrovni. Přiznejme, že půjde o jakési minimalistické pojetí, odrazový můstek k prožívání Božího slova během dne.
Co je to rozjímání?
Stručně řečeno, je to první pokus duše o spojení s Bohem. Samozřejmě v této oblasti má vždy v rukou iniciativu sám Pán. Z toho ale nesmíme vyvozovat, že se nemáme sami nijak angažovat. V této batolecí fázi duchovního života (z níž, přiznejme si, většina z nás nikdy nevyroste právě díky nedostatku vlastní iniciativy) nám Bůh dává milost k prvním krůčkům. Jestli někdy budeme chodit bez velkého úsilí a přemýšlení, tak to bude jenom díky počátečním pádům a vytrvalosti v povstávání. Je jen velice málo duší, které Bůh vede jinou, mimořádnou a rychlejší cestou. To je argument proti spontaneitě modlitby.
Rozjímavá modlitba je první stupeň vnitřní modlitby, ve které je nutná a patrná aktivita člověka. Je to vlastně činnost rozumu, který ve světle víry, ale ještě způsobem sobě vlastním „ohmatává“ božský předmět. Z něho pak vychází hnutí vůle – láska, touha, chvála, rozhodnutí k dobrému. Rozjímání rozlišujeme od modlitby ústní, liturgické (ačkoliv se dají také rozjímat), a na opačné straně od modlitby kontemplativní (vlité), kterou řídí už sám Duch svatý a rozum je při ní pasivní.