Oč můžeme Boha prosit?
Ví-li Bůh daleko lépe než my, co nejvíce potřebujeme, o co jej vlastně můžeme prosit? Boží slovo bychom měli brát vážně, a Pán Ježíš mluví v evangeliích jednoznačně: „… dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou“ (Mt 21,22, srov. i Mk 11,22 nn. a Mt 18,19).
Křesťanský život není jakousi nadstavbou nad životem občanským či rodinným, vše, čím žijeme, bychom měli odevzdávat Bohu a ve všech situacích bychom si měli být vědomi Boží blízkosti. Měli bychom se proto vyvarovat jakéhosi zbožného přetvařování a prosit jen o věci, které jsou dostatečně „svaté“. Pokud nás trápí i úplně všední problémy a sužují nás, měli bychom je umět předložit Bohu a necenzurovat samy sebe. „Vůlí Boha není, abychom jej poslouchali a současně mu lhali o svých vnitřních dispozicích. Jsou-li naše dispozice špatné, prosme jej, aby je vylepšil, ale neříkejme mu, že jsou velice dobré. Ještě méně postačuje říkat buď vůle tvá, a pak dělat opak. … člověk, jehož modlitba je tak čistá, že Boha nikdy o nic neprosí, neví, kdo je Bůh, a neví, kdo je on sám, neboť nezná svou vlastní potřebu Boha.“ (Merton)
Teologové tvrdí, že bychom měli prosit o to, co je nutné k naší spáse. Ale o tom, co je zrovna nutné k naší spáse, nerozhodujeme my. Je jistě krásné prosit o mír ve světě, o obrácení bludařů atd., ale jestliže si zároveň netroufnu předložit Bohu prosbu o to, aby něco udělal třeba s mým strachem z neznámých lidí a prostředí, asi toho moc pro spásu hříšníků neudělám. Máme-li „malé“ problémy, prosme o jejich vyřešení. Asi jsou v daný moment pro naši spásu nejdůležitější.
Prosit můžeme tedy o cokoli. Problém totiž není v tom, oč, ale jak.
Víra jako podmínka vyslyšení našich proseb
Jak předkládat Bohu své prosby? Pán Ježíš nás ujišťuje, že všechny naše prosby budou splněny. Za dodržení dvou podmínek: budeme-li prosit s vírou (Mt 21,22 i jinde) a v jeho jménu (Jan 14,13). Prosím-li s vírou, nemohu pochybovat o dobré vůli toho, k němuž se se svou prosbou obracím. Nepochybuji ani o tom, že právě on může mou prosbu splnit. A nepochybuji ani o tom, že ji splnit nemusí (jinak bych jej neprosil, ale žádal o něco, nač mám nárok). Pochybovat jistě mohu o správnosti své prosby, o tom, je-li pro mě to, oč žádám, opravdu nejvhodnější, ale právě prosba znamená, že rozhodnutí přenechám na někom, kdo může lépe zvážit všechny okolnosti. Často svými prosbami Boha spíš pokoušíme: jako by se nám měl splněním naší prosby legitimovat. A teprve podle toho, jak to dopadne, mu uvěříme, či ne. Jindy s Bohem spíš diskutujeme, než abychom mu přednášeli své prosby. Poukazujeme na své zásluhy, útrapy, nepříznivé životní okolnosti a žádáme odměnu, útěchu či potvrzení svých plánů. Jistě je dobré ptát se Boha na to, co je nám nejasné, předkládat mu své pochybnosti a zmatky, ale pokud skutečně prosíme, musíme tak činit s vědomím, že všechny trumfy má na své straně on. A že tedy není povinen mou prosbu splnit. Příliš totiž spoléháme na „dobrého Pánaboha“, který nás v podstatě musí spasit a plnit naše přání, když už si nás stvořil.
Opravdu platí, že „Bůh nám touží dát všechno. Nechce nám nic odepřít, vůbec nic, avšak musíme o to prosit správným tónem, protože v tom je podstata dialogu lásky s ním – a to předpokládá velice dalekosáhlé, velice hluboké a pro nás velice drahé vyznání, že Bůh není povinen nás spasit. Touží po tom, ale jako po absolutní podmínce své lásky též touží po nekonečné důvěře, která přijímá strach, protože v ní není stín opovážlivosti.“ (Molinié) K onomu čistému tónu prosby, který by Bůh opravdu nemohl nevyslyšet, musíme dospět velkým pročišťováním. Je vůbec takováto prosebná modlitba možná?
Prosit ve jménu Ježíše Krista
Tady se dostáváme k druhé podmínce: proste v mém jménu. Naše prosby by samy o sobě pro Boha asi moc neznamenaly. Všichni jsme hříšní. A každý hřích je vlastně odmítnutím Božího milosrdenství. Velice těžko ale mohu prosit někoho, od nějž se odvracím. A velice těžko mohu doufat, že splní mou prosbu, jestliže sám o to vlastně nestojím. A to je situace člověka stojícího před Bohem. Nesmíme zapomínat na obrovskou vzdálenost, která jakékoli stvoření, byť i stvořené k obrazu Božímu, od Boha dělí. A nás od našeho Tvůrce dělí nejen nekonečný rozdíl mezi Stvořitelem a tvorem, ale i různost směřování. Odpovědí na Boží lásku je lidské odmítnutí. Vrátit se k Bohu můžeme jen díky jeho zásahu, díky vtělení, díky Kristově výkupné oběti. Kristus je jediná cesta k Otci. I pro naše prosby. Proto každá naše modlitba končí výslovně či nevýslovně „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Jen ve spojení s Kristem, oblečeni v Krista, můžeme Otci přinášet oběti, můžeme jej chválit, můžeme jej prosit. Skutkem víry se vlastně připojuji ke Kristově oběti a mohu v něm předstoupit před Otce. Jsem přijat v jeho jménu, on mi půjčil svou důvěru, svou blízkost k Tomu, jehož prosím. V rovině mezilidské jsou to jen více či méně obrazná vyjádření, v rovině nadpřirozené, v rovině trojičního života, je to skutečnost. Nikdo nezná Syna než Otec a Otce než Syn – a ten, komu to Syn sdělil. Propůjčil-li mi tedy Syn své jméno, přijímá mě Otec jako svého Syna, vyslýchá mé prosby jako prosby svého Syna, přijímá mě ve svém Synu. A jedině tak mohu být vyslyšen. Křesťanství opravdu přichází s nekonečně důvěrným osobním vztahem k Bohu, kterého mohu prosit dokonce jako Otce, ale ne proto, že bych se k němu vyšplhal či ho svými prosbami stáhl k zemi, ale protože on mě v Duchu svatém učinil účastným na životě svého Syna.
Vzájemná důvěra mezi dvěma osobami předpokládá, že se navzájem dobře znají. Vtělení je také tím nejdokonalejším způsobem, jak se nám Bůh dává poznat (Kristus je věrným obrazem Boha). Jeho vyučování, skutky, které konal, modlitby, jejichž účastníky byli i apoštolové – tím vším k nám Bůh mluví o sobě, učí nás tomu, co je jeho vůlí, učí nás, jak a o co prosit. Obracíme se na Otce přece jménem Ježíše, kterého dobře známe z evangelií, a víme tedy, jaká prosba si zaslouží jeho důvěru. Ale Boží láska jde dál. Bůh nám dává svého Ducha, který zkoumá naše nitro a zná nás lépe, než známe my samy sebe. On se v nás modlí a tak činí vůli Synovu vůlí naší. V hluboké, tajemné výměně svobody. Modlíme se tedy k Otci v Ježíšově jménu, jsme-li s ním spojeni v Duchu svatém, vzali-li jsme za svou jeho vůli. Prosba „buď vůle tvá“, která by měla být tím nejhlubším pozadím našich prosebných modliteb, je upřímně možná jen skrze toho, který bojoval v Getsemanech a svobodně jako akt nejvyšší lásky nabídl svou vůli Otcovým záměrům.
Zdá se, že na této rovině už to ale nemá téměř co dělat s našimi každodenními koktavými prosbami o zdánlivé „maličkosti“. Jenže odevzdanost do Boží vůle prokážeme v našem běžném životě asi daleko spíše právě v drobných banalitách pracovního dne. A každá naše prosba by měla mít tón oné getsemanské, protože s ní se spojujeme, ji si půjčujeme, prosíme-li o Boží vůli: předkládám Ti své prosby, úmysly, abys je využil ve svém plánu, hodí-li se ti.
Budeme-li prosit takto, třeba pro nás nebude takovým pohoršením, když Bůh na naše prosby bude jakoby mlčet.