Problémy s „nevyslyšením“ našich proseb
Slíbil nám přece ale splnění každé naší prosby! Přesto nás naše životní zkušenosti často přesvědčují téměř o opaku. Nevyslyšení prosby „spravedlivého“ bývá často jedním z nejpalčivějších problémů naší víry. Ježíšovo „proste a dostanete“ zní často tak paradoxně, že je raději bereme jako jakousi nadsázku, obrazné vyjádření. Život nás přece naučil! Nechme na Bohu, co s námi bude, raději moc nečekejme. Jenže takováto „odevzdanost“ se Bohu velice pravděpodobně příliš nezamlouvá. Není to totiž důvěra, ale spíš rezignace, duchovní vlažnost. Ale Bůh po nás chce to nejsilnější zaangažování na věci naší spásy, chce abychom jej milovali celým srdcem, chce, abychom toužili po všem, co můžeme dostat. Není na nás, abychom si z přemíry Boží milosti oddělovali střídmě a cudně vhodnou a zdvořilou část. Máme bez ustání prosit – a máme bez ustání věřit ve vyslyšení našich proseb. Jen máme být připraveni odpověď uslyšet, ne si ji předříkat.
I při té nejlepší vůli si však čas od času připadáme jako ti, kdo mluví a mluví – a odpovědí je jim ticho. Jak to tedy vlastně je s tím slíbeným splněním a vyslyšením?
Předně je potřeba si uvědomit, že máme tendenci všímat si toho, co splněno zdánlivě nebylo. To, co splněno bylo, často pomíjíme jako samozřejmost, popř. to připisujeme jakési „shodě okolností“. O vyslyšení některých našich proseb se ani nemůžeme přesvědčit. Ježíš říká, že máme prosit, ne poprosit, tlouci, ne zatlouci. Prosba je proces, během našich modliteb často teprve hledáme jejich směr, otvíráme se možnostem, s nimiž jsme na počátku nepočítali. Prosíme-li skutečně, počítejme s tím, že prostorem pro vyslyšení našich proseb je věčnost!
Spravedlivý Tóbit se v těžké osobní situaci (vyhnanství, výsměch okolí, když zachovával Zákon, oslepnutí) modlil v kajícné modlitbě o smrt. Ani na chvilku přitom nezapochyboval o oprávněnosti svého údělu. Boží odpovědí mu bylo uzdravení k životu v plnosti. Těžko předpokládat, že by to Tóbit pokládal za „nevyslyšení“ své prosby. Bůh mu dal daleko víc, než vůbec mohl doufat, a právě proto to mohl jednoznačně přijmout jako nezasloužený dar (srov. Tob 3). Buďme si jisti, že budeme-li prosit o hada, pokládajíce jej mylně za chutnou rybu, Bůh nám dá skutečnou rybu (Lk 11,11). A buďme si jisti i tím, že to poznáme a rybu s radostí a osvobozeni od dílu své zaslepenosti přijmeme.
V Písmu jsou ale i problematičtější případy, než je modlitba Tóbitova. Jedním z nejznámějších příkladů „nesplněné“ prosby je prosba apoštola Pavla, aby byl zbaven ostnu, který mu byl dán do těla (srov. 2 Kor 12,7-11). Odpovědí mu je Pánovo: „Stačí ti moje milost!“ Bůh nemlčí, odpovídá na Pavlovu prosbu, slyší ji. A dává apoštolovi světlo, aby pochopil smysl onoho ostnu a mohl jej přijmout. Pavel tuto odpověď nechápal jako nevyslyšení, vždyť hned v následujícím verši ujišťuje Korinťany, že „s radostí přijímá slabosti, příkoří, nouzi…“ Ne pasivně, ale ve svobodném souhlasu.
Přesto by bylo velkým zjednodušením křesťanství snažit se za každou cenu obhájit tvrzení, že každá prosba je prostě vyslyšena, popř. srozumitelně vysvětlena. Často jsou to právě ty nejúzkostnější a nejspravedlivější prosby, které z lidského hlediska prostě zůstanou „oslyšeny“. Prosby o uzdravení nevinných dětí, o odvrácení přírodní katastrofy apod. Tady se dostáváme na samé hranice lidského chápání – a často i za ně. Jsme účastni asi největšího křesťanského mysteria – mysteria utrpení. Veškerá slova tu mohou spíš uškodit. Asi nejhorší možnou reakcí pak je snaha obhájit Boha a přesvědčovat postižené, že vlastně byli vyslyšeni, pouze to zatím nechápou. Bůh od nás chce, abychom v takových situacích byli s trpícími a plačícími, nikoli abychom jim dělali teologické přednášky! Snaha příliš snadno a za každou cenu vysvětlit příčinu utrpení a nevyslyšení spravedlivých proseb by mohla vést k velkému zjednodušení křesťanství na jednoduché poučky a snadné odpovědi. Tváří v tvář složitosti lidského života bychom pak se svou vypreparovanou vírou zbavenou všech nejasností, tajemství a rozporů zůstali právem stát stranou jako nerealističtí podivíni.
Aniž bychom sebeméně chtěli tuto citlivou oblast „řešit“, troufáme si říci, že v Písmu máme příklad i jedné takovéto modlitby – prosby, zcela spravedlivé, přednesené zaručeně upřímným tónem člověkem zcela jistě čistým. Máme na mysli Ježíšovu prosbu „Otče, ať mě mine tento kalich“. O jejím „vyslyšení“ rozjímáme v modlitbě křížové cesty či v bolestném růženci – krev, pot, slzy, rány, výsměch. A kříž.
Kristus dává odpověď na výčitky nespravedlivému Bohu. Není vysvětlení – je Spasitel na kříži. Můžeme oprávněně vykřičet své křivdy a bolesti, můžeme láteřit, můžeme nesouhlasit, ale těžko můžeme pod křížem Bohu vyčítat. A navzdory všemu můžeme a musíme věřit, či spíš prosit o víru. Ona totiž tato Ježíšova prosba z Getseman má své vyslyšení. Jen si je s ním ne vždy spojíme. Konečnou odpovědí Otce nebyl kříž, ale Vzkříšení.
„Bůh nám nikdy neslíbil, že když budeme mít dost víry a budeme se dost modlit, všechny problémy zmizí. Naše modlitby musí být vždy alespoň implicitně přijď království tvé. Vzkříšení našeho Pána neznamená, že náš svět přestal směřovat ke smrti a zkáze, znamená však, že smrt nemá poslední slovo …Kéž nás (Bůh) osvobodí od nás samých a ze slepoty našich předsudků, aby naše srdce i uprostřed vší bolesti a únavy života mohlo k němu v prosté víře a vděčnosti dospět a přijmout od něj základní dar, kterým je on sám.“ (Tugwell)
Z časopisu Amen 9/1997
S laskavým svolením