K místu prosebné modlitby v životě věřících

O co a z jakých motivů prosit

Na tyto dvě otázky nabízí historická praxe náboženství, a to nejen křesťanského, řadu málo povznášejících odpovědí. Kdyby podávaly vyčerpávající obraz PM, byl by to další argument ve prospěch hypotézy o žádoucím zániku PM.
Existuje schéma fyzické potřeby či tísně, prosebníkovy nebo jeho bližních, v němž je PM jen prodloužením vlastní snahy udělat něco zřejmě (ze spontánního prosebníkova náhledu) žádoucího nebo dobrého, je tedy výrazem prosebníkova přání. Zvlášť iritující je na tomto schématu okolnost, že Bůh vystupuje jakoby v roli „nástroje“ člověka a jeho záměrů – proto je důležité odlišení PM od magie.
Ale to není vše. Výrazným biblickým příkadem PM je Abrahamovo smlouvání“ s Hospodinem před zničením Sodomy (Gn 18, 20 – 33): zde se prosebník dokonce snaží dosáhnout dobra – záchrany města – jakoby proti Boží vůli. Stejný motiv se opakuje v mnoha prosbách věřících ke světcům a zejména k Matce Boží v katolické zbožnosti, i když většinou v méně vyhrocené podobě (zlo, jež má PM odvrátit – nemoc, neštěstí aj. – nebývá deklarovaným Božím záměrem, nýbrž jen „během věcí“ ve světě, ovšem v Božím světě). Někdy se potom zdá, jako kdyby Boží spravedlnost a dobrota byly od sebe odděleny, na straně Boha zůstala jen spravedlnost, přísnost, hrozba, zatímco prosebník hledá milosrdenství a dobrotu u světce, zejména u Panny Marie. Určitost a konkrétnost proseb (v mešních přímluvách apod.) může navíc navozovat představu, jako kdyby teprve prosebník Boha poučoval o žádoucích cílech, ačkoli podle Ježíšova výroku v Mt 6,8: „Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“. Kult specializovaných patronů (Antonína Paduánského pro ztracené věci apod.) pak ještě PM posouvá směrem, řekněme, k folklóru.
Pokud je PM vnímána takto nevyváženě (ne-li zkresleně), snadno se jeví hlubším věřícím – a také vnějším pozorovatelům – jako sobecká, eticky pochybná nebo i jako jev mimo hranice křesťanství. Tím spíš, že prosit je možno úzce egocentricky či dokonce za nedobré cíle; viz anekdotický případ zloděje, který se před výpravou modlí k Tadeáškovi.
Nechci rozebírat všechny varianty chápání PM. Ty načrtnuté mají pouze podtrhnout význam dále uvedených odlišných souvislostí a důrazů, dobře zakotvených v Písmu i v příkladech věřících osobností, a také v katolické teologické linii. Začnu postojem zvlášť kontrastním.
Místo lidské aktivity a v souvislosti s ní i místo prosebné modlitby je nápadně jiné v Pavlových listech. Apoštol sám i jiní věřící tu vystupují jako živé (a svobodné) nástroje uskutečňování Božích záměrů. (9) Boží priorita není jen v tom, kdo má iniciativu a kdo poslouchá, ale i v obsahu, v poznání cílů a prostředků k jejich dosažení. (10) Pozice pasivního prosebníka, který se sám nemíní podílet na realizaci toho, zač prosí, je v této perspektivě sotva myslitelná; ještě méně přichází v úvahu PM za Boží pomoc při díle nedobrém. Také odlišení PM od magie je zásadnější: nespočívá jen v pokorné připravenosti prosícího na možné nevyslyšení, ale radikálně obrací vztah prvního iniciátora (jímž je v magii člověk) a nástroje; i volba cílů, ba vůbec jejich rozpoznání, nevychází – zejména při šíření víry – pouze z jejich lidské zřejmosti: prosící je inspirován evangeliem a konkrétně spoléhá na Boží přispění. (11)
Prosebná (i děkovná) modlitba potom patří ke spolupráci na Božím díle takřka samozřejmě, vycházíme-li z biblického pohledu na svět, jejž stvořil a stále spravuje Bůh.
Pro úvahy o smyslu PM dnes je klíčovou otázkou, co všechno pro křesťana znamená spolupráce na Božím díle.
Dílo, jemuž Pavel věnoval své úsilí i svou modlitbu především, bylo šíření evangelia, tedy záležitost výslovně náboženská. Už apoštolovy rady věřícím však počítají s přesahem života z víry do profánní sféry: „Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše“ (Kol 3,17) atp. (12) Ostatně i Ježíšovo působení podle evangelií napovídá něco v témž smyslu. Vždyť Ježíšovy mimořádné činy neboli „znamení“ (vykonané často na prosbu věřící osoby) též ukazují, které hodnoty Ježíš pokládal za důležité: lidský život, zdraví mysli i těla, a také schopnost komunikace a začlenění do společenství, o čemž svědčí uzdravování slepých, hluchých, němých a malomocných. (13)
V katolické nauce nově výslovně mluví pro přesah impulsů víry do profánního života konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes (GS, v čl. 43 navíc s důrazem na svobodnou, iniciativní činnost věřících laiků), a poté encyklika Jana Pavla II. Centessimus annus (CA) z r. 1991, když vyzdvihuje lidskou tvořivost – i v hospodářské oblasti – jako Bohem chtěný projev daru svobody (čl. 32). (…) V duchu úvodních vět Gaudium et spes lze takto široce chápat zejména druhou a třetí prosbu modlitby Páně („přijď království tvé, buď vůle tvá“), a též i prosbu první („posvěť se jméno tvé)“; ta je sice sekulární mentalitě radikálněji vzdálena než ony dvě, u věřících by však měla evokovat nejhlubší motivaci obou následujících.

Proč vůbec prosit

Sféru spolupráce na Božím díle můžeme tedy dnes chápat šířeji, mentalita ghetta v tomto aspektu rozhodně nehrozí. (14) Ale na rozdíl od minulosti už není pro člověka 20. století zdaleka samozřejmé, proč prosit. Moderní i soudobý sekulární Weltbild tomu naopak staví do cesty četné námitky a překážky. Vypořádat se s nimi, a už jen je v dnešním kontextu adekvátně artikulovat, se mi jeví nejobtížnější, primárně filozofickou částí úkolu. Ve 4. části se k tomu pokusím o vědomě předběžnou skicu. Nyní alespoň upozorním na některé záchytné body, především biblické.
V biblickém pojetí je člověk organickou součástí Božího světa. Není v něm ani pánem přírody, ani nejvyšší existující bytostí, ale ani izolovanou monádou. Bible chápe svět jako Boží dobré dílo (v jeho celku dokonce velmi dobré, Gn 1, 31) a člověka jako jeho aktivní součást. Člověk má na dobrém Božím díle spolupůsobit způsobem sobě vlastním, tedy předjímáním i jednotlivých úkolů a překážek při jejich plnění. Není automat ani Boží loutka. Má odpovědnost, doufá, hledá, volí – skutečně on sám a za svou osobu jako samostatný konkrétní subjekt. Má „chodit před Hospodinem“, žít ve vědomí Boží přítomnosti a moci a „hledat jeho vůli“. Tento postoj je plasticky vyjádřen ve 25. žalmu i jinde ve Starém i Novém zákoně. (15)
Člověk není pánem světa a dění v něm, ale není ani absolutním pánem vlastního těla a mysli, svého myšlení a konání. Proto může být Bůh jeho „pomocníkem“ (ne nástrojem plnění jeho záměrů). Prosebná i děkovná modlitba tu má své srozumitelné místo, adekvátní přirozenosti a situaci člověka. (Modlitba se také odedávna vztahovala nejen k věcem spásy, ale i ke každodennímu životu, k sekulární oblasti. Převaha prvního aspektu je ostatně výrazná až v Novém zákoně.)
Jenže přesazení načrtnuté biblické samozřejmosti do současného světa už samozřejmé není. Za zřejmou však pokládám nutnost výslovného zařazení lidské aktivity do křesťanského kontextu. I nové snahy o šířeji pojatou spiritualitu někdy překvapivě zůstávají u aspektu poznání. (16) V katolické teologické linii však nechybějí důležité náběhy, zejména v odmítnutí kvietismu (17) – domněle zbožnější klidné nečinnosti, v níž se věřící pouze pasivně poddává všem vlivům zvnějška jako Boží vůli; kvietisté také pokládali za „dokonalejší“ Boha o nic neprosit. Jemnější varianta jednostranného chápání priority Božího poznání a Boží vůle spočívá v názoru, že je vhodné nemodlit se za nic konkrétního, prosit jen za splnění Boží vůle obecně a zcela ponechat na Bohu, zda i jak bude tato prosba vyslyšena. Tomu samozřejmě příkře odporuje masivní praxe církve v duchu mnoha míst v Novém zákoně, jako „proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň“ (Mt 9,38), povzbuzení v J 16,23-24 (které vadilo kvietistům), slova Horského kázání „proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete“ (viz poz.14, ale i 10). Vypustit tuto dimenzi z křesťanského života by se tak rovnalo zakopávání hned několika důležitých duchovních hřiven.

Budoucnost prosebné modlitby: útlum nebo přesun?

Člověk byl v dějinách dlouho fakticky ohrožen – nebo se ohrožen cítil – mnoha způsoby, s nimiž si postupně dokázal poradit; křesťansky viděno: v Božím světě, dokonce v rámci Božího plánu, tedy ne proti Bohu nebo jako jeho konkurent. Předmětem světských proseb bylo tedy kdysi – zčásti právem – mnoho věcí, za něž dnes neprosíme (viz úvodní řádky mého příspěvku). Úroda, mořeplavba, některé nemoci, atp. tak představují sféru lidské závislosti, v níž bývala PM tak významná, že výrazně spoluutvářela ráz a obsah zbožnosti mnoha našich předků ve víře. Tato zbožnost pasivní závislosti na Bohu však ztrácí váhu a pastorační důraz na ni je slepá ulička. („Co můžete nabídnout člověku, který všechno má?“ posteskl si nedávno u nás jeden řeholní kněz ze sytého Západu.) Jako alternativa však stále zůstává zbožnost závislosti aktivní v duchu spolupráce věřících na Božím díle a pole její působnosti se naopak historicky rozšiřuje. (Připomeňme aspoň konstituci GS a encykliku CA.) Nepopulární pojem závislosti člověka na Bohu tu lze – byť oslabeně – přetlumočit jako inspiraci lidské aktivity vírou. Příkladem může být už silné oživení křesťansky motivované charitativní a sociální činnosti v 19. stol., (18) převážně ovšem jako odpověď na bídu a jiné problémy vyvolané industrializací. Novější reflexe o „lidské spolupráci na Božím díle“ však slibuje kvalitativně více, zejména řešení problémů historicky nových (o tom GS 91).
Je-li načrtnutá perspektiva správná, neměly by dějiny lidstva směřovat k vymizení PM, ale k přesunu jejího sekulárního těžiště jinam; PM kromě toho zůstává důležitá v oblasti spásy, jejíž historické posuny přímo nepatří k našemu tématu.
Tento výhled na živou soudobou křesťanskou spiritualitu je ovšem podmíněn předpoklady ohledně PM, jež zdaleka nejsou snadno splnitelné.

Pokračovat
Zpět na úvod