Hesychastická spiritualita a modlitba Ježíšova na západě

Západní křesťané se s hesychastickou spiritualitou seznámili zejména díky již zmiňovaným Upřímným vyprávěním poutníka, která poprvé vyšla r. 1881 v Kazani a po první světové válce začala být překládána do světových jazyků. Již mnohem dříve však byla spiritualita alespoň příbuzná hesychastické žita zejména v klášteřích. Gorazd Vopatrný ve své knize Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita, (10) považuje za hesychasty svatého Benedikta, svatého Patrika, nebo dokonce svatou Ludmilu.
Zdá se však, že nejvíce je spiritualita podobná hesychasmu živá mezi syny sv. Bruna, mezi kartuziány. Již ve 12. století známý benediktinský opat Vilém ze Saint Thierry ve své „Zlaté epištole“ označuje kartuziány za ty, kteří „v temnotách západu a v chladu Galie nesou světlo východu, dávnou horlivost egyptských mnichů – příklad života v samotě a vzor života nebeského.“ Také texty mnichů – kartuziánů, dnes dostupné, (11) doslova vyzařují zkušenost s životem vnitřního mlčení a asketického boje modlitby vedoucího ke sjednocení s Bohem. Chtěl bych zde uvést jeden text, který navíc nastiňuje jeden z aspektů asketického výstupu, který jsem dosud nezdůraznil: i hesychast někdy musí procházet „temnou nocí“, podobnou té, kterou popsal sv. Jan od Kříže. To je zkušenost také mnoha svatých z východu.
Zde tedy předkládám část anonymního kartuziánského textu:

Nekonečná je má žízeň po mlčení,
nekonečná je má touha po pokoji.
Jak se zbavit spěchu v mém životě?
Jak vymýtit hluk?

Bůh lásky byl v mém srdci
a já jsem byl v srdci
tohoto Boha lásky.

Až k smrti jsem putoval nocí,
nahlížel do pramenů,
stoupal k vrcholům,
vzdoroval mrazu…
(…)

Vně je svět,
vně je hluk a spěch.
Ale příbytek není venku,
je uvnitř.

Pouze na nás záleží,
zda naplníme dům mlčením.
Mlčení dává odpočinout, zklidňuje, uzdravuje, těší.
Mlčení obnovuje síly, chrání život, pomáhá myslet.

Mlčení nás činí lepšími.
Pouze ono dává jednotu duchu a hmotě,
dovoluje hledat Boha horlivěji v nás,
nalézt ho rychleji a vlastnit ho zcela.

Jak jsem už zmínil, modlitba Ježíšova a modlitba srdce představuje starobylou součást spirituality křesťanského východu. Zároveň získává stále větší místo i v modlitbě západních křesťanů. Snad může být jednou z cest, která přispěje k hledání společných zdrojů teologie a duchovního života obou rozdělených církví, abychom dokázali ve stále větší plnosti směřovat k naplnění příkazů a přání Pána a jeho apoštolů: „neustále se modlete“ (1 Sol 5,17) a „ať jsou v dokonalé jednotě“ (Jan 17,23).

Z časopisu Karmel 2,3/2007
s laskavým svolením

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, s. 188–189.
(2) Pavel Evdokimov, Epochy duchovního života, Od pouštních Otců do našich dnů, Velehrad 2002, s. 212.
(3) Naráží na Niceforův text, kde mimo jiné stojí: „…zaměř pohled tělesného oka vší silou na prostředek břicha, čili pupek…“ srov. Umění modlit se srdcem, s. 32.
(4) Viz. např. tzv. devět způsobů modlitby sv. Dominika, z nichž některé jsou spojené s určitými tělesnými pozicemi.
(5) Tomáš Špidlík, Ignác – starec, s. 77.
(6) Teofan napsal tento dopis v době, kdy již žil jako reklus (zatvornik; tedy v naprostém odloučení od lidské společnosti) poblíž kláštera Vyšen. Toto období spadá do let 1872 – 1894 (v tom roce zemřel). Trávil tehdy prý celé dny i noci v modlitbě a plakal dlouhé hodiny nad vlastní ubohostí a nad milosrdenstvím Božím, které nám vždy přichází na pomoc (krásný příklad postoje penthos). Věnoval se také zámečnické, soustružnické a knihvazačské práci a maloval ikony. Ve volném čase psal teologická pojednání a vedl korespondenci s lidmi, kteří se na něj obraceli se svými problémy. Stal se tak duchovním otcem mnoha lidí. 10.1. 1988 byl v Moskvě pravoslavnou církví kanonizován.
(7) Teofan Zatvornik, Povzbuzení k duchovnímu životu, s. 135.
(8) Píše dívce, která se připravuje na přijetí svátostí pokání a Eucharistie, které se v pravoslavné církvi většinou přijímají méně často než v církvi římskokatolické.
(9) Trichotomickou strukturu běžně uznává většina východních duchovních autorů, i když ne vždy ve stejné podobě. To není zcela slučitelné s katolickým pohledem, který rozeznává tělo a duši, která „je skutečně a per se formou lidského těla“ (Viennský všeobecný sněm 1311–1312, DS 902) a třetí část „ducha“ již nezná. Přesto duchovní autoři rádi mluví o „nejvyšší části duše“, nebo zdůrazňují množství „komnat“ ve „vnitřním hradu duše“. Tato nejvyšší část by se snad mohla alespoň přibližně rovnat tomu, co Teofan nazývá „duchem“. Otcové jako sv. Irenej se naopak domnívají, že se jedná o Ducha sv., kterému se člověk otevírá, a který se stává jakoby součástí (ne ontologickou – člověk zůstává člověkem) jeho osoby (srov. Sv. Irenej, Patero kněh proti kacířství, V,6,1).
(10) Nakladatel L. Marek, 2003.
(11) Jeden z nich níže ocituji z knihy Parole di Certosini, Padova 1991, obsahující duchovní texty kartuziánských autorů různých dob, včetně dvou zachovaných dopisů sv. Bruna. V italštině vyšla také populárněji laděná kniha: I Monaci di Serra San Bruno, Sentieri del Deserto, Soveria Mannelli (Catanzaro) 2001, která odkazuje i na další literaturu – srov s. 149–150. V češtině se nabízí jednak slavná Scala paradisi (Stupně k ráji) od převora Velké Kartouzy Guiga, Kostelní Vydří 1995, jednak podle mého názoru dosti naivní práce: Robin Bruce Lockhart, Na cestě do nebe, Praha 1996.