Ať dnem i nocí rozjímají o zákonu Páně a bdí na modlitbách

Formule Ježíšovy modlitby a moc Jména

Fra. Jan od sv. Bruna OCD

Klasická formule modlitby Ježíšovy zní: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou (hříšným, hříšnou),“ někdy se však uvádí i v delší podobě: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným.“ Sám ruský poutník však uvádí ve své krátké syntéze učení otců o modlitbě (1) radu, abychom slova modlitby občas měnili, tj. pronášeli někdy kratší a někdy delší verzi. Chce se tím snad vyhnout jisté rutině a bezmyšlenkovosti. Avšak jindy, když již modlitba sestoupí hlouběji, zdá se naopak dobré zvyknout si na určitou formuli a tu neměnit. Možné je také přejít do plurálu: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi,“ a uvědomovat si tak hlouběji eklesiální rozměr modlitby. Formule modlitby Ježíšovy tedy není nic absolutního, je možné přizpůsobit ji do určité míry potřebám každého. Důležité se mi zdá zvolit takovou formuli, kterou by bylo možné vyslovovat v rytmu našeho dýchání, jak o tom bude řeč v části věnované „fyzické metodě“.
Nyní se podívejme na dvě části, ze kterých se modlitba Ježíšova skládá. V první části je kladen důraz na vyslovení jména Ježíš. Podle Bible je jméno jedním z Božích atributů, je „místem“ Boží přítomnosti. Vzývání Ježíšova jména univerzalizuje milost Pánova Vtělení, neboť každému jednotlivému člověku umožňuje, aby si tuto milost osobně přivlastnil, aby jeho srdce přijalo Pána. (2) Již ve Starém Zákoně je toto chápání jména jako formy Boží přítomnosti obsaženo. Proto mohl Boží jméno vyslovit jen velekněz ve „velesvatyni“ jeruzalémského chrámu, a to pouze o svátku Jom Kipur, tedy jedenkrát v roce. Ale Vtělení učinilo z každého člověka velekněze, jemuž je svěřeno Jméno. Jméno Ježíš – Jéšuach, znamená Spasitel. V první části modlitby tedy Ježíše vyznáváme jako svého Pána a prohlašujeme ho za svého Spasitele a Vykupitele – Krista.
Zde je potřeba poznamenat, že výše zmíněný pohled, ač je jistě biblicky inspirován, se blíží k pojetí těch, kteří přisuzovali vyslovování jména téměř svátostnou sílu. Ale i v samotném Rusku, kde byl tento pohled tolik rozšířený, se najdou ti, kdo naproti tomu zdůrazňují, že síla modlitby spočívá mnohem spíše v dispozici srdce toho, kdo se modlí. Takové pojetí zastával Teofan Zatvornik.
Druhá část modlitby Ježíšovy je vlastně modlitbou celníka z evangelia (Lk 18,13). Člověk vyznává svůj hřích a potřebu Božího milosrdenství a obrací se k svému Spasiteli s prosbou, aby mu odpustil. Staří mniši se tímto způsobem snažili upevňovat v sobě pocit pénthos, jakési stálé vědomí své hříšnosti, slabosti a blízkosti pádu, pokud by Pán odtáhl svou ruku a ustavičně mocně nepomáhal. Tento postoj však naprosto neznamená postoj skrupulanta, pochybujícího o Božím odpuštění! Naopak byla zdůrazňována nutnost víry, že Bůh odpouští ihned – v té chvíli, kdy se k němu upřímně obracíme. Pénthos je tedy jakési „veselé pokání“ člověka, který pokorně uznává svou slabost a zároveň se neustále raduje z Božího odpuštění.

Fyzická metoda a čas věnovaný modlitbě
Hesychastická spiritualita a modlitba Ježíšova na západě

Zpět