Mystika pro doby krize
Dnešní poslání tereziánských klášterů
Giovanni Tommasi OCD
Mystika a proroctví patří ke genetickému kódu každého tereziánského kláštera, k vymezení jeho identity v církvi a jeho poslání při uskutečňování Božího království. Pravý prorok se ve Starém zákoně objevuje a zůstává autentický díky zvláštní mystické zkušenosti s Bohem, která jej poznamenává a posílá, podpírá ho a dodává mu útěchy v krizích. Stejně tak je tomu i u Terezie od Ježíše. Její řeholní rodina (1) se zrodila z mystické intuice, která živila a vyvolala evangelijní odpověď v rámci konkrétní dějinné situace (2) a byla vždy vedena činorodou vášní pro skutečné dobro trpících a ponížených lidí. (3) Ostatně, mystika je autentická do té míry, do jaké se otevírá potřebám své doby.
Ve třetí kapitole Cesty dokonalosti Terezie stanovuje cíl malé skupince sester shromážděných v klášteře svatého Josefa. Mají být malým vojskem seřazeným k bitvě, které bude zbraní modlitby bránit církev drcenou útoky zlého ducha. Tyto stránky není třeba nijak převádět, aby mohly být začleněny do přediva našeho současného života nebo aby mohly být přijaty citlivostí dnešního čtenáře, který vychází ze situace naší církve nebo naší společnosti, soužené stejnými neduhy, jež trápily tereziánský svět 16. století. Možná se oheň, násilí a chaos dnes jeví jako ještě větší.
Tereziiny rady a její „zvolání“ se nás dotýkají přímo na nejcitlivějších místech: ekumenické potřeby, potřeba větší lidské lásky a většího smyslu pro církev, univerzální solidarity a bratrství, požadavek míru, vnitřní pevnosti. Terezie má absolutní víru ve kvas malých komunit.
Je přesvědčena – a přesvědčuje o tom i nás – že modlit se má stejnou hodnotu jako pomáhat těm, kdo pracují jiným způsobem. Protože modlit se znamená již bojovat pro Boha. Tato intuice a tato vášeň byly živeny jejím dialogem od srdce k srdci s Bohem života a naděje a důvěrnou obeznámeností s problémy jejích současníků.
Co dělat dnes, pět set let po jejím narození? Je stále ještě platné ono prvenství přisouzené modlitbě a duchovnímu boji? Nebo se máme otevřít sociální angažovanosti, nasadit se v úsilí o osvobození toho, kdo je utiskován?
Zasvěcený život je sám o sobě prorockým znamením
Synodní otcové potvrdili při ukončení 9. synody biskupů v roce 1994, která byla věnována zasvěcenému životu, prorocký charakter každého zasvěceného života: „Zasvěcený život byl v průběhu dějin církve živou přítomností působení Ducha jako privilegovaný prostor absolutní lásky k Bohu a k bližnímu, svědek božského plánu vytvořit z celého lidstva, uvnitř civilizace lásky, velkou rodinu Božích dětí“ (Závěrečné poselství, 27. října 1994).
A Jan Pavel II. v posynodní exhortaci Vita consecrata potvrdil: „Prorocký charakter zasvěceného života se projevuje jako zvláštní forma účasti na prorockém úřadě Krista, sdělovaná Duchem všemu Božímu lidu. Je to proroctví vlastní zasvěcenému životu jako takovému pro radikalitu následování Krista a následné oddání se poslání, které ho charakterizuje“ (VC 84). Zasvěcený život, a zvláště zasvěcený život sester v tereziánském klášteře, prožívaný v dokonalosti jeho slibů, se stává, a to sám o sobě, znamením, symbolem, jazykem, který promlouvá k dnešnímu člověku. Život bosých karmelitek je sám o sobě proroctvím.
Není ale třeba dělat ještě něco jiného?
Učme se ze zkušenosti proroka Jeremiáše aneb „Mandlovník a kypící hrnec“ (Jer 1,11-13)
Jak to aplikovat na vlastní dědictví?
Co je třeba dělat?
Budeme-li zakořeněni v Kristu, pak s Kristem bude naše dědictví mystické a prorocké