Budeme-li zakořeněni v Kristu, pak s Kristem bude naše dědictví mystické a prorocké
Charles Péguy vyprávěl ve třetí osobě příběh největšího úkonu víry ve svém životě. Jeden člověk, uvedl (a ví se, že to byl on sám), měl tři děti, které v jeden ošklivý den onemocněly všechny tři najednou. Udělal tehdy odvážný skok. Když o tom znovu uvažuje, trochu nad tím žasne, a je třeba říci, že to byl skutečně smělý krok. Tak jako se ze země zvednou všechny tři děti a vloží se společně – jako by šlo o hru – do náruče jejich matky nebo chůvy, která se směje a volá, že je jich mnoho a nemá sílu je unést, i on, jako odvážný muž, zvedl své tři nemocné děti – rozumí se v modlitbě – a klidně je vložil do náruče Té, která je obtěžkána všemi bolestmi světa: „Vidíš – řekl – dávám ti je a utíkám, abys mi je už nevracela. Nechci je, vidíš dobře! Musíš se o ně postarat ty.“ (Odložíme-li obraznou mluvu: šel pěšky na pouť z Paříže do Chartres, aby Panně Marii svěřil své tři nemocné děti.) Od toho dne bylo vše v pořádku, pochopitelně proto, že Panna Maria se o ně starala. Je až s podivem, proč to všichni křesťané nedělají podobně. Je to tak prosté, ale na to, co je prosté, se nikdy ani nepomyslí. (6)
Příběh nám v této chvíli poslouží, abychom měli představu o odvážném skoku, protože nám jde o něco podobného. Právě toto musíme udělat. Říká se, že klíč ke všemu spočívá v našem obrácení, to znamená ve víře. Ale je mnoho druhů víry: je víra jako souhlas intelektu, víra-důvěra, víra-stálost, jak ji nazývá Izaiáš (7,9). O jakou víru jde, když se mluví o obrácení od jednoduše počestného prožívání náboženského života k jeho hrdinskému způsobu prožívání po všechny okamžiky vlastního života? Jde o víru zcela specifickou: víru-přivlastnění! Poslechněme si sv. Bernarda: „Já – říká – to, čeho nemohu dosáhnout sám od sebe, si v důvěře přivlastním [chvátím!] z probodeného boku Páně, neboť ten je plný milosrdenství. Mou zásluhou se tedy stává Boží milosrdenství. Nejsem jistě chudý na zásluhy, dokud bude on bohatý na milosrdenství. Takže dokud budou milosrdenství Páně hojná (Žl 119,156), budu mít i já hojnost zásluh. A jak je to s mou spravedlností? Ó Pane, budu si připomínat jen tvou spravedlnost. I ona je totiž moje, protože ty jsi pro mě spravedlností od Boha.“ (7) Tyto úvahy svatého Bernarda předjímají svatou Terezii od Dítěte Ježíše.
Je totiž psáno, že „Kristus Ježíš (…) se pro nás stal moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1Kor 1,30). Pro nás, ne pro sebe!
Vánoční liturgie mluví o „svaté výměně“, o sacrum commercium mezi námi a Bohem, která se uskutečnila v Kristu. Zákon každé směny se vyjadřuje formulí: co je mé, je tvé, a co je tvé, je mé. Z toho vyplývá, že to, co je mé, tedy hřích, slabost, se stává Kristovým; a to, co je Kristovo, tedy svatost, se stává mým. Patříme-li totiž Kristu více než sami sobě (srov. 1 Kor 6,19n), pak z toho vyplývá – píše Cabasilas – že podobně Kristova svatost nám patří více než ta naše. (8) A právě to je mávnutím křídly v duchovním životě. Povzbuzeni hrdinskou vírou se vrháme do Krista, abychom uchvátili celé Jeho bohatství, ztrácíme se v Něm, aniž bychom ztráceli čas v nekonečných zákrutech psychologismu! Objev se obvykle neudělá na začátku, ale na konci vlastní duchovní cesty, kdy už se vyzkoušely všechny ostatní cesty a je vidět, že nás nedovedly příliš daleko.
Užijeme-li Pavlova příkladu, on se neobrátil k nějaké nauce, byť by to byla nauka o ospravedlnění na základě víry; obrátil se k osobě! Dříve než ke změně smýšlení došlo u něho ke změně srdce, k setkání s živou osobou. Často se užívá výrazu „jako blesk z čistého nebe“, aby se označila láska na první pohled, která rozmetá každou překážku. V žádném jiném případě není tato metafora tak výstižná jako právě v případě svatého Pavla. Ten mluví o poznání Krista jako o „svrchovaném dobru“ (hyperechon) a víme, že v tomto případě (podobně jako jinde v Písmu) poznání nepředstavuje ryze intelektuální objev, kdy si člověk o něčem udělá představu, ale důvěrné, žité pouto, jakési vstoupení do vztahu s poznaným „předmětem“. Totéž platí pro výraz „…abych poznal Jeho, moc jeho vzkříšení, účast na jeho utrpení“. „Mít účast na jeho utrpení“ zcela evidentně neznamená mít o Kristu představu, ale zakoušet Jej.
Účinek zamilovanosti je dvojí. Na jedné straně působí drastické zúžení, soustředěnost jen na milovanou osobu, která odsouvá do pozadí celý zbytek světa; na straně druhé uschopňuje pro milovanou osobu cokoli vytrpět, přijmout ztrátu všeho. Oba tyto účinky vidíme u něj dokonale realizovány ve chvíli, kdy apoštol objeví Krista: „Pro něho – říká – jsem se všeho zřekl a všechno považuji za škodu.“ Přijal ztrátu svých privilegií, on, „Hebrej z Hebrejů“, úctu a přátelství svých učitelů a soukmenovců, vystavil se nenávisti i soucitu těch, kteří nechápali, jak člověk jako on se může nechat svést sektou fanatiků. Ve druhém listu Korinťanům se nachází působivý výčet všeho, co vytrpěl pro Krista (2 Kor 11,24-28). Apoštol sám si našel slovo, které to vše shrnuje: „uchvácen Kristem“. Mohlo by se přeložit také „dobyt, uchopen, podmaněn“ nebo by se dalo užít i Jeremiášova výrazu „sveden“ Kristem. Dobře známe lapidární a výstižné výroky apoštola, které by každý z nás rád opakoval svým životem: „Pro mě život je Kristus“ (Flp 1,21); a „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).
„Aby církev, která se tak často přizpůsobuje světu, zůstala věrná Kristu a přicházejícímu Božímu království, potřebuje společenství, která radikálně následují Krista a ukazují Kristovu svobodu.“ (9) V tomto radikálním christocentrismu má smysl a plodnost jak vášeň pro Boha, tak vášeň pro lidské dějiny. Duch působí rovněž v karmelitkách – všemi prostředky, které známe –, aby i ony úplně a spodobujícím způsobem přilnuly k „citům lásky a soucitu“, které byly v Kristu Ježíši (Flp 2,1.5). Působení Ducha nemá jiný účel a vzor než „formovat Krista v nás“ (Gal 4,19). „Zasvěcený život představuje živoucí paměť způsobu existence a jednání Ježíše jako vtěleného Slova před Otcem a před bratry“ (VC 22).
Pro nás je onou „rozkvetlou mandloní“, která musí být vidět a opájet svou vůní, nový a intenzivnější způsob života v přítomnosti a v přítomnosti Páně. Dnešní svět to má nesmírně zapotřebí, protože mu hrozí definitivní ztráta jeho identity a autonomie, jelikož zapomněl na své kořeny a na svou smlouvu s Bohem a hledá si jiné pány, kterým by se podřídil.
Přijměme jako příklad mávnutí křídly rovněž vzpomínku, kterou zaznamenala jedna z nejbližších novicek svaté Magdalény de Pazzi, její osobní písařka. Všechno je soustředěno na vztah mezi eucharistií, kterou ráno mnišky přijaly, a životem Trojice v pokřtěných. Světice se prý vyjádřila takto: „Ó sestro, kdybyste byla jen minimálně schopna pochopit, o jak velikou věc jste se dnešního rána ochudila, když jste nešla k přijímání, nedělala byste dnes nic jiného než plakala! Přijetím Boha v Nejsvětější Svátosti se totiž v tvorech dějí ony věčné a úžasné skutky (Jan 14,23), k nimž neustále dochází mezi třemi božskými Osobami.“ A jinde říká s obdivuhodnou procítěností: „Ó, jak veliká je důstojnost tvora (Gn 1,27), ale jak nepoznaná, ba neprozkoumaná.“ (10)
Terezie od Dítěte Ježíše je známá svým odvážným skokem, jímž si přivlastňuje Milosrdnou Boží Lásku. V ní je život v Trojici celý dovršen v Kristu a skrze Krista. Trojiční ráz jejího christocentrismu se zářivým způsobem projevuje ve třech verších básně Žít z lásky:
Ó, ty to víš, božský Ježíši, miluji tě
Duch Lásky mě zapaluje svým ohněm
Milováním tebe přitahuji Otce (TB 17,2)
Ježíšova osoba zůstává jako ústřední bod aplikace úkonu lásky, kdy člověk opakuje: „Ježíši, miluji tě (…) milováním tebe“, ale vždy i s odkazem na další dvě božské Osoby, na Otce i na Ducha. Je to prvořadě milováním Ježíše, jak žije Terezie ve společenství Trojice.
Není snad předávání vědomí, že život má stále smysl (i když se člověk ocitá tváří v tvář hrozbě ztráty odvahy), že slabá bilance nezaclonila zdroj věrnosti a odevzdanosti Bohu poté, co se pro něj už leccos prožilo a vybojovalo, oním prorockým poselstvím a vyznáním víry v Boha, tím jediným, co má opravdu cenu? Kéž bychom byli skutečně schopni naslouchat pravdě onoho zpěvu Jana od Kříže: „Znám dobře pramen, jenž prýští a plyne, třebaže v noci“! A zpívat ji navzdory všemu ve společnosti, která si pěstuje mýtus mládí, výkonu, schopnosti za každou cenu, třeba i s pomocí viagry a terapeutické úpornosti, která se však zároveň řítí do propasti nejhlubšího zoufalství. I to může být prorockým poselstvím a nadějí, které otvírají nové horizonty.
Jsou to právě tyto komunity, tereziánské kláštery, které takto žijí, i když jsou zároveň vystaveny nejistotě vlastní budoucnosti, a to nejen pro ty přítomné, které představují velký rozkvět mandloní: křehká a darovaná znamení, ukazatelé jara, které dnešní svět snažně žádá, ale neumí je předjímat. Větve mandlovníku, které „bdí“ a udržují při životě naději a očekávání, zvěstují – někdy přímo uprostřed zástupu kypících hrnců, které vrhají zkázu a zhoubu na národy –, že ještě stále k nám proudí míza z kořenů, ještě je možná novost tam, kde je všechno jen zkázou.
Překlad P. Vojtěch Kohut OCD
Teologické texty 2013/3
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Řád bosých bratří a mnišek blahoslavené Panny Marie z hory Karmel, tedy bosí karmelitáni a bosé karmelitky (pozn. překl.).
(2) Dějinná situace sv. Terezie od Ježíše (z Ávily; 1515–1582) je charakterizována vládou španělských králů Karla V. a Filipa II. „Zlatý věk“ říše, nad kterou nezapadalo slunce, se nesl nejen v rozmachu koloniální říše, ale i nastupující reformace, státního bankrotu a náboženského vření.
(3) Stačí zde zmínit úlohu a dílo řádu v misiích.
(4) Míníme zde všechny instituty a karmelitánské rodiny, které v průběhu dějin vznikly a otevřely se i apoštolskému způsobu života. Dnes bychom jich napočítali více než stovku.
(5) I list Židům byl napsán proto, aby zklamaná komunita znovu objevila horlivost svých počátků.
(6) Srov. CH. PÉGUY, Il portico del mistero della seconda virtù.
(7) V Pís 61,4-5; PL 183,1072.
(8) N. CABASILAS, Vita in Cristo, IV, 6 (PG 150,613).
(9) J. MOLTMANN, La Chiesa nella forza dello Spirito, Queriniana, Brescia 1975, s. 420.
(10) S. MARIA MADDALENA DI FIRENZE, Detti e Preghiere nella testimonianza delle prime sorelle, 1,2–3, C. VASCIAEVO (ed.), Nerbini, Firenze 2009.