Správný rytmus
Je důležité, abychom také rozvíjeli své vědomí rytmu, svého osobního rytmu. Rytmus jsou – podle definice – pravidelně po sobě jdoucí změny mezi slabými a silnými obdobími. Všechno, co žije, má rytmus. Současná fyzika nás učí, že i to, co je neživé, zná rytmus či – a jedná se zde o totéž – že hranice mezi tím, co je živé a co je neživé, je zbořena. Všechno žije, všechno dýchá.
Každý člověk má svůj vlastní rytmus. Jeden má rychlejší rytmus, někdo jiný pomalejší. Mnoho trápení plyne z toho, že nerespektujeme vlastní rytmus. Je málo takových charakteristických rysů, které by byly tak rozhodující, tak významné a tak typické pro člověka – i tak zanedbávané – jako je osobní rytmus. Nemohu být sebou, pokud nutím sebe (nebo druhé) podřídit se rytmu, který je mi cizí. Pracovníka ničí, když má stále vykonávat víc, než je schopen. Když celou dobu působíme násilí svému osobnímu rytmu, postupně nastává chaos. Nakonec naprosto ztrácíme „pocit rytmu“. Je nemožné ohodnotit, zda daná práce nebo způsob, jak ji vykonáváme, odpovídají našim fyzickým a psychickým schopnostem. Přestaneme být „ve formě“.
Udržet kontakt s Bohem vyžaduje mnoho úsilí, jestliže nerespektujeme svůj rytmus. Náš osobní rytmus je konkrétní projev Boží vůle. Nežiji shodně s jeho vůlí, pokud žiji rychleji nebo pomaleji než tak, jak mě stvořil. Obvykle není Boží vůle to, co mě uvádí do stavu nervozity či paniky. Obvykle to jsou jenom naše vlastní iluze, jež nás popichují k tomu, abychom stihli udělat to nebo ono absolutně nutně v takovém a ne jiném čase. „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3,1). Prastará moudrost. Jak to máme žít? Musíme pěstovat vědomí vlastního rytmu, respektovat ho a odvážně umět něco říci, jakmile ho chce někdo porušit. Nesetrváváme-li v harmonii s vlastním rytmem, pak v nás není harmonie se sebou samými, a tudíž ani s Bohem.
To tedy předpokládá, že se neohlížíme ustavičně vpravo ani vlevo na to, co dělají ostatní, kolik produkují a kolik záležitostí vyřizují. Mým ukazatelem nemá být rytmus druhých lidí, ale můj vlastní. Každý musí mít právo na to, aby byl sebou a podřizoval se svému rytmu. Kdo je rychlý, musí se naučit čekat na toho pomalejšího, a pomalejší musí rezignovat na ambice, aby dohonil rychlého. Když každý zůstane v souladu se sebou, roste také soulad v celé skupině.
Jak můžeme vidět, že jsme nalezli svůj vlastní, osobní rytmus? Existuje takové zřetelné znamení: práce přestane být zátěží, stále více se stává „zábavou“. Pokud se každý večer vracíme domů a jsme úplně vyčerpáni, pokud prožíváme svou práci jako nekonečně velkou zátěž, znamená to, že jsme nenalezli pro sebe správný rytmus. Občas není možné svůj rytmus dodržovat, poněvadž práce je příliš vyčerpávající. Nejčastěji za to nemůže samotná práce, ale způsob, jak ji vykonáváme. Pro člověka, jenž pracuje ve svém rytmu, se práce stává radostí. Kdo pracuje u psacího stroje nebo u počítače, má celou dobu možnost pracovat ve svém rytmu. Píše-li příliš rychle, dělá příliš mnoho chyb, tyto chyby je tedy třeba opravit a v důsledku toho jde práce pomaleji než v případě, kdyby ji od počátku začal v pomalejším tempu. Když píše pomaleji a sleduje tak svůj rytmus, pak počítač začne připomínat hudební nástroj, na který se hraje. Pracuje s menším úsilím, práce jde rychleji, klávesnice je hračkou. Někdy máme pocit, jakoby počítač sám myslel za nás. Text se píše sám.
Jiným příkladem je chůze. Všichni nemají počítač, ale všichni umíme chodit. Jak chodíme? Chůze může být příjemná. Můžeme nervózně běžet, anebo naopak – vléci se co noha nohu mine. Pokud zachytíme správný rytmus, chůze se stane tancem. Musíme opravdu umět žít tak, abychom setrvávali v harmonii s kosmickým tancem, jaký současná věda objevuje ve vesmíru.
Co to všechno má společného s kontemplací? Všechno! Shodně se známou definicí sv. Jana od Kříže kontemplace „není nic jiného než tajemné, pokojné (pacifica) a milostné sebesdílení Boha“ (Temná noc I,10,6). Zdá se, že slovo kontemplace poukazuje na lidskou aktivitu, ale shodně s tím, co říkají svatí, je to spíš Boží dílo. To, co může udělat člověk, je pouze „dát místo“. Kdo se snaží o větší vnitřní i vnější pokoj, kdo se snaží dodržovat svůj rytmus, a tudíž respektovat vlastní omezení, ten velmi konkrétním způsobem dává místo Bohu. Bůh je svobodný a může přijít, kdy se mu zachce. Normálně však přichází, když estando ya mi casa sosegada (dům je ztišen) (Temná noc, 1. strofa).