Rozhodnost

Větší uvědomění samovolně vede k větší rozhodnosti. Pokud si někdo uvědomí, že žije malátně a napůl spící, začíná konat rychleji. Koriguje kurz, pořádá a začíná znovu. „Každý den začínám tisíckrát žít“, řekla mi jedna švédská karmelitka. Žijeme ve stavu neustálého obrácení. Každá chvíle vyžaduje obnovený, uvědomělý postoj. Kdybychom řídili auto tak, jak žijeme, byli bychom rychle v hrobě. Auto musíme řídit, i když jedeme rovně.
Uvědomělý život vyžaduje ustavičně se cvičit v rozhodování. Když pracujeme, pokračujeme v práci automaticky tak, jak jsme byli vždycky zvyklí ji dělat, ale od počátku žijeme ve stálém začínání. Žije se vždy in principio (na počátku). To má svoji souvislost s Božím stvořitelským působením. Dříve teologové rozlišovali creatio od conservatio: co Bůh stvořil, to také zachovává. Dnes rozumíme tomu, že neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi počátkem a pokračováním. Bůh tvoří ustavičně a ovoce jeho tvůrčí činnosti je vždy nové.
Kdo bude stále činit rozhodnutí, jakkoli malá, bude samozřejmě stále rozhodnější. Vůle bude celou dobu aktivizována, a v důsledku toho budeme sami od sebe žít tak, že budeme vycházet ze svého nitra, v němž má vůle své kořeny. Mnoho lidí se nechává vést obvyklým „chce se mi“ a „nechce se mi“. Myslí si, že „chtějí“ to či ono, zatímco ve skutečnosti nedělají nic jiného, než jen podléhají prvnímu a nejvydařenějšímu hnutí. To je poněkud zmatení pojmů – nazývat „chtěním“ právě to, co je ve skutečnosti nedostatek volní síly, projev nechvalného návyku, aby se člověk nechal vést chutí nebo nechutí.
Rozhodnost je rys, který se nemá umenšovat. Terezie z Avily hovoří o una determinado determinatión (rozhodném rozhodnutí), jež je nutnou podmínkou k dosažení cíle. Opak rozhodnosti je labilita. Váháme mezi jedním a druhým a nerozhodneme se. Budujeme a boříme, říkáme ano i ne, a tak se nikdy nic neděje. V jednoznačném rozhodnutí se skrývá síla. Vědět, co chci a chtít, co vím, přináší hlubokou radost a uspokojení. Všichni máme vrozený sklon k plnosti a k jednotě. Jsme stvořeni podle Božího obrazu a Bůh je nejvyšší jednota. Jeho jednota nevylučuje různorodost. On je jeden a tři. Není to tak, že různorodost v nás způsobuje překážku jednoty, naopak. Čím větší různorodost, tím bohatší jednota. V člověku je mnoho protikladných sil a pokud se všechny soustředí na jeden cíl, vznikne krásná symfonie. Bez Boha však jednotlivý cíl není s to zaangažovat všechny naše síly. Každý jiný cíl je cílem jen dílčím a bere si pouze část našich sil.
Snad prožíváme svůj život spíš jako kakofonii než jako symfonii. Nečiní nás šťastnými, že se celou dobu zaposloucháváme do falešných tónů. Ale nemusí to tak být. Můžeme si vědomě zvolit harmonii. Nová, hlubší radost, která z toho plyne, potvrzuje, že jsme volili správně.

z časopisu Salve
s laskavým svolením

Zpět na úvod