Otče, Tobě důvěřuji

Téměř vždycky je prvkem stresu strach: bojíme se porážky, že jsme úkolu nedorostli, že to nestihneme nebo že nás někdo zkritizuje. Strach můžeme překonat důvěrou. Bůh se nikdy neunaví tím, že nám odpouští, toho se nemusíme obávat. Exegeté spočítali, že v bibli se toto ujištění opakuje
366krát. Kdybychom si všechna ta místa chtěli ověřit, měli bychom text na každý den v roce včetně přestupných let!
Nejsme sami. Bůh je s námi. „Nejsem sám, ale se mnou je ten, který mě poslal“, říká Ježíš (J 8,16). Náš veškerý strach pochází z toho, že žijeme odděleni od Boha, anebo přesněji řečeno, zdá se nám, že jsme od něho odděleni. Tato zdánlivá izolace nám ubírá síly. Samozřejmě, můžeme mít takový dojem, že daný úkol přesahuje naše síly, neboť zkoušíme udělat něco sami, co mělo být vykonáno s Bohem, a nikoli jen s Bohem, ale onen úkol měl vykonat Bůh spolu s námi. Chce nás použít jako nástroje, jako své náčiní. Jahve, jenom ty nám můžeš zjednat pokoj, protože i všechna naše díla Tys nám udělal (srv. Iz 26,12).
Pramenem stálého pokoje je vědomí, že Bůh je vždy první příčina a já sám jsem vždycky ten druhý. „Nedělej to v boji, Rufine, ale v adoraci“, povzbuzoval sv. František svého spolubratra. „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet“ (Ex 14,14). Když víme, že Bůh bojuje za nás, pak samovolně nastane ticho a pokoj.
„Když si člověk neví rady s nějakým úkolem, ať se chová tiše, ten úkol si bude vědět rady s ním,“ píše blahoslavený Jindřich Suso (cca 1295-1366). Totiž strach, čili nedostatek důvěry, způsobuje, že často pracujeme příliš nervózně a v důsledku toho nás tato nervozita blokuje. Před nějakou dobou jsem četl ve „Svenska Dagbladet“ o psychologovi, jenž tvrdil, že objevil dva zákony přirozenosti, o nichž během studií na univerzitě nikdy neslyšel. Ty dva zákony jsou velmi pravděpodobně dvěma stranami téže věci:
1) až když se zcela odevzdáme, máme šanci dosáhnout toho, o co se snažíme;
2) míříme přímo k tomu, čemu bychom se chtěli nejraději vyhnout.
Je mnoho pravdy v těchto dvou zdánlivě rozporných pravidlech. Dokud absolutně chci být svatý, úporně se o to snažím a pokud si myslím, že jsem na cestě k tomu, abych se stal svatý už zde na zemi, možná dokonce jsem již u cíle, ale rozhodující přelom nemůže nastat. Teprve ve chvíli, když odstoupím od sebe samého, všechno vložím do Božích rukou a řeknu mu: „Čiň se mnou, co chceš… Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný“, existuje šance, že dosáhnu vytčeného cíle.
„Každá vnitřní bouře, každý neklid, jakékoli neuspokojení, mají vždy původ v tom, že sami něco chceme“, říká Mistr Eckhart (cca 1260-1328). Jde tedy o to, abychom si stále rychleji uvědomovali vnitřní neklid, strach či neuspokojení. Může se z nich vždycky stát impuls k tomu, abychom víc důvěřovali Bohu! „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“ (Žl 37,5).
Důvěrovat sobě a důvěřovat Bohu nejsou protiklady, jak se nám často zdá. Je dobré důvěřovat si. Čím víc důvěřuji Bohu, tím víc důvěřuji sobě. To totiž vím, že Bůh působí skrze mě, že chce postupně odstranit moji zablokovanost, dává prostor mým možnostem. Vůbec to není tak, že když Bůh působí ve mně a přese mě, jakoby vyřazoval moje vlastní síly. Naopak. Dovoluje jim rozvíjet se. Naše schopnosti jsou stvořeny proto, aby byly aktivovány, Bohem zduchovňovány. „Beze mě nemůžete dělat nic“ (J 15,5). Moje housle zní nejkrásněji, když na ně hraje Bůh, ale v obou případech zvuk vydávají housle. Bůh a člověk nejsou konkurenti. Bůh nechce stavět člověka do stínu, ale spíš nás chce táhnout ke světlu. Doufat v Boha neznamená, že mám přestat důvěřovat sobě, ale že důvěřuji svému nejhlubšímu „já“. Právě od této chvíle začínám objevovat svou pravou sílu. Když jsem spojen s Bohem, nejsem poražen. Důvěřovat Bohu mě neumenšuje, ale dodává mi to velikosti. Bůh není žádná cizí síla, která ve mně působí. Neredukuje mě na pasivního pozorovatele. Bůh působí mým prostřednictvím. Dovoluje mi působit takovým způsobem, jenž překračuje moje obyčejné možnosti.
Když nám chybí sebedůvěra, pak je to možná proto, že nevěříme, že Bůh chce konat, dávat a milovat skrze nás. Příliš často si myslíme, že jsme neužitečnými nástroji. Když takto uvažujeme, stáváme se skutečně neužiteční. Jsme odkázáni na své vlastní, povrchní omezené síly, anebo – lépe řečeno – na svou bezmocnost. Tak ztrácíme svou skutečnou sílu, tu, kterou nacházíme ve svém nitru, kde přebývá Bůh; Bůh, jenž je víc mnou než to, co jsem dosud považoval za své; Bůh, který ustavičně opakuje: „Všechno moje je tvoje“.
Nebojme se! Do té míry, do jaké si budeme vědomi svého strachu, budeme si také vědomi svých možností. Stačí, abychom přerušili izolaci a obnovili vztah s Bohem.

Pokračovat
Zpět na úvod