Teologická perspektiva Lectio divina
Druhý Vatikánský koncil znovu přehodnotil lectio divina tím, že představil církev jako posluchačku Slova: „Posvátný sněm naslouchá Božímu slovu se zbožnou úctou a hlásá je s plnou důvěrou veden slovy svatého Jana: „Zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem, Ježíšem Kristem (1 Jan 1, 2-3).“ Proto… koncil zamýšlí předložit pravou nauku o Božím zjevení a o jeho předávání, aby celý svět slyšel poselství o spáse a uvěřil, vírou dospěl k naději a nadějí k lásce“ (Dei Verbum 1).
Další výpověď koncilu osvětluje vnitřní souvislost mezi církví a Božím slovem, která se vytváří rozjímavou četbou Písma: „Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy. Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova“ (Dei Verbum 8). Koncil poukazuje také na to, že Bůh k nám mluví také skrze „znamení doby“ (Gaudium et spes 4).
Z teologické perspektivy se Písmo musí číst a vykládat v témže duchu, v jakém bylo napsáno, s vědomím toho, že je darem Boha, který se přizpůsobuje lidské přirozenosti a hovoří lidským způsobem. Proto je prvním krokem při lectio divina četba, která vede k meditaci a modlitbě a ústí v kontemplaci. Tyto čtyři kroky není snadné rozlišit, protože existují současně, avšak je dobré znát zvláštní vlastnosti každého z nich, ačkoli se v praxi později pozná, že tyto kroky do sebe navzájem přeplývají.
Prvním krokem je četba, abychom Boží slovo znali a milovali ho. Co člověk nezná, to nemiluje. Je také prvním krokem v procesu přisvojení si slova. Musíme v Písmu hodně číst, abychom se s ním důvěrně obeznámili, aby se stalo naším slovem, které je schopno vyjádřit náš život a naši životní historii.
Četbou se Písmu odevzdáváme, tak jako se člověk odevzdává příteli. Četba na způsob kritického studia pomáhá čtenáři analyzovat text a zařadit ho do původního kontextu. Takové studium má tři roviny:
- literární rovina: Přiblížit se textu a pomocí otázek analyzovat jeho stavbu: Kdo? Proč? Kdy? Jak? Čím? Jak se dané místo včleňuje do literární souvislosti knihy, k níž patří?
- historická rovina: Studiem textu postupovat k dějinnému kontextu, v němž text vznikl nebo v němž se vyprávěný příběh odehrál, a poté analyzovat historickou situaci.
- teologická rovina: Četbou textu dojít k tomu, co Bůh chtěl říci tehdejším lidem v oné dějinné situaci, co jim dával na srozuměnou, jak se lidem zjevoval, jak lid slovo Páně přijímal a oslavoval.
Je-li četba konána dobře, pomáhá překonat fundamentalismus, je-li konána špatně, fundamentalismus posiluje. Ten zůstává velkým nebezpečím, které se usadilo v hlavách mnoha lidí. Vytrhává text ze životních souvislostí a dějin (Božího) lidu a absolutizuje ho jako jediné možné vyjádření Božího slova v životě. Znamená naprostou nepřítomnost jakéhokoli uvědomění, převrací smysl Písma a napomáhá při jeho výkladu k moralismu, individualismu a spiritualismu.
Druhým krokem je meditace. Skrze meditaci rozmlouváme s textem, „znovu ho přežvykujeme a aktualizujeme“. Četba odpověděla na otázku: Co text říká? Meditace odpovídá na otázku: Co text říká mně, nám? Otázka, o niž nám nadále vlastně jde, proto zní: Co chce Bůh říct tímto textem dnes? Abychom na ni odpověděli, vstupujeme do rozhovoru s textem tím, že klademe otázky, které vyžadují nasazení našeho rozumu a směřují k tomu, abychom v horizontu našeho života vnikli do textu. Meditujeme tak, že přemýšlíme a tážeme se: Jaké podobnosti nebo rozdíly jsou mezi situací textu a naší nynější situací? Co text pro naši dnešní situaci znamená? Jaké změny mého chování mi naznačuje? Jedním způsobem, jak meditovat, je: text stále znovu „žvýkat“, „přežvykovat ho“ tak dlouho, dokud neobjevíme, co nám má říct. Tak meditovala Maria, když rozjímala ve svém srdci (srov. Lk 2,19). Po skončení četby a objevení smyslu, jaký pro nás má, je dobré shrnout nalezené do jedné věty, nejlépe slovy samotného biblického textu, abychom si ho uchovali v paměti a opakovali a „přežvykovali“ si ho přes den, až se stane naším duchovním vlastnictvím. Tímto „přežvykováním“ se podřizujeme soudu Božího slova a vystavujeme se tomu, aby nás proniklo jako dvojsečný meč (Žid 4,12).
Kassián říká: „Poučeni tím, co sami cítíme, nevnímáme text jako něco, co jen slyšíme, nýbrž jako něco, co prožíváme a čeho se dotýkáme svýma rukama; ne jako neobyčejnou, neslýchanou historii, ale jako něco, co v nejhlubším nitru našeho srdce přivádíme na svět, jako jsou např. city, které patří k našemu vlastnímu bytí. Říkáme to ještě jednou: Není to čtení, čím vnikáme do smyslu slov, ale je to naše vlastní zkušenost, kterou jsme předtím udělali ve svém všedním životě“ (Collationes X,II). Zde se zdá, že už není rozdíl mezi Písmem a životem, mezi Božím slovem a naším vlastním slovem. Studium pokládá vedení, získaná zkušenost vyrábí proud, meditace rozsvěcí, nechává proud procházet vedením a dává zazářit světlu daného textu. Jak kabel, tak i proud jsou nutné k tomu, aby bylo světlo. Život vrhá světlo na text; naopak text osvětluje náš život. Meditace také prohlubuje osobní dimenzi Božího slova.
Meditace je jak individuální, tak komunitní počin. Sdílet s ostatními, co člověk prožil, objevil a přivlastnil si při kontaktu s Božím slovem, je mnohem víc, než jen souhrn toho, čím přispěl každý jednotlivě. Společné hledání odhaluje církevní charakter Písma a posiluje společný smysl pro víru. Proto je tak důležité číst, meditovat a studovat Písmo nejen sám pro sebe, nýbrž také a především společně. Vždyť Písmo je hlavní knihou církve, obce.
Třetím krokem je modlitba. Jí prosíme, chválíme, modlíme se. Postoj modlitby je v lectio divina přítomen od začátku. Meditace je téměř postojem modlitby, protože sama od sebe přechází v prosbu. Avšak i když je lectio divina již zcela proniknuta modlitbou, musí v ní být fáze, která je modlitbě zvlášť věnována. Četbou se pokoušíme objevit, co nám text říká. Meditace konfrontuje četbu s naším životem: Co je to, co mi/nám text říká? Až doposud to byl Bůh, kdo mluvil. Pak přichází okamžik vlastní modlitby: Co mi text říká? Co mi říká Bůh?… Modlitba podporovaná meditací začíná tichým úžasem a klaněním Pánu. Od tohoto okamžiku začíná klíčit naše odpověď na Boží slovo. Jako u meditace je důležité, aby se spontánní modlitba nekonala jen individuálně, ale aby našla také své komunitní vyjádření sdílením ve skupině. Modlitba, podnícená meditací, může sestávat i z přednášení předem formulovaných proseb; zde je velkou pomocí modlitba hodinek. Konečně se v modlitbě zrcadlí osobní cesta víry jednotlivce k Bohu a jeho snaha vyprázdnit se, aby udělal prostor Bohu, bližním, chudým, komunitě. Tady přijdou na plán temné noci, se svými krizemi a obtížemi, s pouštěmi a pokušeními, které člověk promodlívá, medituje a vystavuje světlu Božího slova (Mt 4,1-11).
Čtvrtým a posledním krokem lectio divina je kontemplace. Vede k nahlížení, požívání a jednání. „Kontemplace v sobě spojuje celou cestu, kterou prošla lectio divina: Četli a slyšeli jsme Boží slovo, studovali a odhalovali jeho obsah. Pustili jsme se do tohoto obsahu a začali ho „znovu žvýkat“, aby pronikl do našeho života a sestoupil z hlavy do srdce. To všechno jsme před Bohem vnesli do modlitby, jako předsevzetí pro náš život. Nyní začínáme, se vším tímto v mysli a v srdci, vše nově vidět, abychom nahlíželi a posuzovali život, události a dějiny. Tento nový způsob vidění je kontemplace. Nově nahlížet, nově zakoušet, nově jednat! Kontemplace zahrnuje celé lidské bytí. Augustin řekl, že Bůh nám čtením Písma vrací pohled kontemplace a pomáhá nám rozluštit svět a změnit ho tak, že se znovu stane zjevením Božím, teofanií. Takto chápaná kontemplace je právě opakem názoru, že se člověk musí ze světa uchýlit do ústraní, aby mohl „kontemplovat“ Boha.
Kontemplace jako plod lectio divina je chování člověka, který se pouští do událostí, aby v nich odkrýval a okoušel aktivní a tvůrčí sílu Božího slova; nadto dopomáhá k tomu, abychom nasadili své síly k procesu přetvoření, který toto slovo podněcuje v rámci dějin. Kontemplace nejen medituje radostnou zvěst, ale také ji uskutečňuje, nejen ji slyší, ale také ji proměňuje v čin. Neodděluje oba aspekty mluvení a konání, učení a animování; je světlem a silou. Kontemplace je jako nejvyšší příčka žebříku novou rovinou, z níž nově začínáme. Je jako výstup na velmi vysokou věž. Přináší radost stoupat stále výše, abychom mohli ještě lépe pozorovat krajinu. A tak vstupujeme stále více do procesu, který nemá konce. Čteme stále stejnou Bibli a vidíme přitom stále stejnou krajinu. Ale čím více stoupáme, tím jasnějším se stává to, co vidíme; krajina se rozšiřuje, je opravdovější. A tak vystupujeme společně se svými spolusestrami a spolubratry, sdílíme se a vzájemně si pomáháme, aby nikdo nezůstal pozadu. Stoupáme stále výš a výš, až uvidíme Boha tváří v tvář (1 Kor 13,12) a v Bohu, v dokonaném a konečném patření, své sestry a bratry – skutečnost, krajinu.
Otázky pro osobní a komunitní reflexi:
- Konáš lectio divina tak, že přímo nebo nepřímo děláš tyto čtyři kroky?
- Konáte v tvé komunitě někdy společně lectio divina? Jakým způsobem? S jakým výsledkem?
- Jak spojujeme Boží slovo v Písmu s Božím slovem v našem životě?
- Pokládáš za užitečné kroky, vyvinuté pro lectio divina tradicí, nebo máš jiné návrhy?