Zažít, že jsme Boží děti
V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: Kdo je vlastně největší v království nebeském? Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: Amen, pravím vám. Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v tomto nebeském království. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne (Mt 18,1-5).
Všichni potřebujeme autentickou zkušenost s nebeským Otcem. Mluvili jsme o překážkách, které nám brání zakoušet v životě Otce takového jaký je a žít s ním. Podívejme se na otázku ještě trochu jinak. Ježíš chtěl svým učedníkům celým životem předat vlastní zkušenost s Otcem a vtáhnout je do svého vztahu k němu. Dobře věděl, že jedinou možností, jak dosáhnout nebeského království, je být jako děti. Když viděl jak se jeho nejbližší dohadují o tom, kdo z nich je největší, zavolal si zvenčí děcko, postavil je doprostřed a pak učedníci museli vyslechnout: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království .
Těžko si představíme naléhavější slova, jenže my jsme Boží dětství pochopili po svém, stejně jako obrácení. Vždyť jsme jsme pokřtěni, mockrát v životě jsme se obrátili a pořád se obracíme. A děti? – samozřejmě: máme přece nebeského Otce, jsme bratři a sestry, jsme přece děti… Ale ani jednou z těchto skutečností ve svém křesťanství skutečně nežijeme, jinak by náš život vypadal jinak. Ježíšovo obraťte se je milost. Od nás se očekává, že budeme ochotni obrátit se. K obrácení totiž vede poznání, že bez milosti není možné. Neznamená nic jiného, než ochotu nastoupit cestu, na niž Ježíš zve své učedníky: cestu plnění, hledání, uskutečňování a milování Otcovy vůle.
Učedníci stále hledali problémy a „špekulovali“, jak chápat všechno to nové a krásné, co Ježíš přinášel. Ale Pán mluvil stále o jediném – o Otci. Dokud se člověk skutečně zcela neobrátí k Otci, neví, kým je a jak má žít, chybí mu zdroj života. Na každém kroku dnes vidíme, že lidem chybí otec – ten přirozený stejně jako Bůh.
Nedávno jsem četl statistiku, jak poznamenal chybějící vliv otců v posledních generacích mentalitu celé společnosti v rozvinutých zemích. Porovnal jsem symptomy, a jen namátkou některé uvádím: výrazná osamělost, odcizení, problémy ve vztazích, apatie anebo hyperaktivita, cynický postoj k práci a k životu vůbec, násilí, trudomyslnost, vandalismus, sebevraždy, kriminalita, pocit hlubokého neštěstí, nespokojenosti se životem, pocit méněcennosti a nenávisti vůči sobě – to jsou důsledky nedostatečného otcovského vlivu. A řekl jsem si: Vždyť celý svět i celá církev trpí symptomy nedostatku otcovství. Všem nám chybí táta, nejen ten lidský. Chybí nám Otec Ježíše Krista.
Podíváme-li se z jiného zorného úhlu na problémy církve, na všechny podivné bojůvky utíkající se pod roušku otevřeného dialogu, na diskuse okolo hledání pravdy v dnešní církvi – nakonec opět zjistíme, že nám chybí Otec.
Jsme jako sirotci, kteří si dokazují pravdu a přesvědčují druhé mocí silnějšího argumentu nebo hlasu. Nedivme se tedy, že Ježíš při pohledu na skrývané tendence k sebepotvrzování ukázal svým učedníkům potřebu obrácení. Ani my tuto skutečnost neobejdeme.
Víme, že máme být dětmi, a přesto jimi nejsme. Víme, že máme Otce, ale nežijeme s ním. Víme, že se k Němu máme modlit, a my mu nevěříme. Jsme nemocní. Proto je důležité, abychom se od Ježíše učili Otce nejen poznávat, ale i dát se vtahovat do niterné zkušenosti vztahu s ním. Kdybychom přijímali Boha skutečně jako Otce, ušetřili bychom si mnoho strachu, úzkostí, problémů i necitelnosti vůči němu i sobě samým.
Podívejme se alespoň krátce na to, jak o svém Otci hovoří a jak se k němu modlí Ježíš. Mluví o Otci jinak než byli apoštolové zvyklí. Starý zákon znal Hospodina jako Otce národa, případně Otce budoucího Mesiáše, Otce Stvořitele. Ježíš fascinoval své učedníky a provokoval své nepřátele hovorem o Bohu jako o vlastním Otci. Toto je nová zvěst, kterou chtěl Pán sdělit svým učedníkům – mně, tobě, každému z nás: abychom začali sami sebe vnímat jako Otcovy vlastní děti a tak se učili žít každodenní život a nezpochybňovali vlastní identitu. To je výsledek obrácení. Nemusíme po sobě šlapat, zesměšňovat se ani ovládat druhé, schovávat se ani čnít – máme přece Otce. Jsme sami sebou. Můžeme žít a děkovat za všechno, co přijímáme jako dar.
Mluví-li Ježíš o Otci, pak vždy se zvláštním důrazem a pohnutím. Hovoří přece o tom, který je jeho srdci nejblíže. Učedníci postupem času pozorovali, jak Ježíš pravidelně odcházívá na osamělá místa. Když ho někdy našli, viděli, že se modlí – jinak než se modlili oni. Proto se také jeden z nich na něho obrátil s prosbou: Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan (Lk 11,1). Vyslovil velice důležitou věc. Ježíš učil své učedníky modlitbě tak, jak se modlil sám, jak žil s Otcem. Celý apoštolát, evangelizace, všechny naše snahy o obnovu církve a světa musí začít vědomím, že jsme Otcovy děti. Pak se budeme modlit tak, že se budou chtít modlit i naše děti. Pak budeme žít tak, že se ostatní budou ptát na naději našeho života. Dokud však nežijeme vlastní identitu, můžeme se sice naučit techniku, praktiky a slova, ale bude chybět to, čím své okolí přitahoval Ježíš.
Duch Svatý působící v Ježíši, zmocňující jeho slova – byl Duchem synovství. Ježíš učil své přátele modlit se: Když se modlíte, říkejte Otče. Toto Otče – je v Ježíšových ústech velice plným slovem. Ze souvislostí Nového zákona dnes víme, že Ježíš Otce oslovoval Abba. Dochovala se jediná Pánova autentická modlitba v řečtině s citací tohoto aramejského výrazu – a sice Ježíšova úzkost v Getsemanech: Abba, Otče, tobě je všecko možné, odejmi ode mne tento kalich (Mk 14,36) . Všude jinde evangelista Abba přeložil jako Otče. Apoštol Pavel i nás učí modlit se Abba, jak v nás volá Duch Svatý.
To slovo nelze snadno přeložit. Zní jako naše „tatínku“, jenže bez familiérního podtextu. Uvedu příklad: Svému rodnému otci jsem říkal tatínku, když jsem byl malý, a říkám mu tak dnes, když už zestárnul, ale když jsme oba byli v plné síle, byl to táta. Slovo tatínek je spojeno buď se zvláštním vztahem dítěte nebo s pozdějším vztahem určité starostlivosti, péče, pozornosti a úcty z naší strany. V Ježíšových ústech však bylo Abba-tatínku ještě něčím více – slovem důvěrným, avšak plným úcty a respektu, synovské milující poslušnosti i svobody. Někdy je nám zatěžko pochopit, co znamená žít jako Boží děti, protože s dětstvím spojujeme představu infantility. Žít skutečné synovství však znamená oddat se otci ve svobodě a milující poslušnosti – to vyjadřuje Ježíšovo Abba. Je zajímavé, že je evangelisté zaznamenali právě v nejtěžších chvílích Ježíšova života.
Ježíš toužil, aby se učedníci modlili v Getsemanech spolu s ním – a oni usnuli. Zklamali, jako zklamáváme i my. Pán chtěl být s nimi nejen proto, že byl lidsky sám, ale protože svou úzkost neprožíval odděleně od Otce. Když mu bylo nejhůř, volal: tatínku, Abba, a tak učedníkům nejen jednoznačně ukázal, ale přímo je vtáhl do skutečnosti, že existuje jediný způsob úniku před beznadějí a doléhajícími těžkostmi, a sice nenarušený a čistý vztah k Otci, který v nás vytváří Duch Svatý.
Problém je v tom, že když je nám těžko, obvykle se málo modlíme, a jestliže se už modlíme, nevoláme Abba, tatínku, spíše jen prosíme, vyčítáme a žebráme, protože naše zkušenost je deformovaná. Ježíš nám ale ukazuje, že být s Otcem znamená mít záda krytá tím, kdo nás provede největšími životními úskalími až po smrt.
Veškerý existenční strach pramení z naší nedostatečné zkušenosti Otcovy péče a věrnosti. I Ježíš měl strach – a strašlivý! Takový bychom nedali dohromady ani součtem všech našich strachů. Ježíš se při něm potil krví, jeho úzkost dosáhla hranice lidské únosnosti, hranice mezi životem a smrtí. Přesto jí prošel – protože měl Otce.
Ježíš nebyl jako antičtí hrdinové, kteří se vychloubali vlastní silou. Byl ve svém člověčenství slabý, avšak silný v důvěře k Otci, která ho přenesla nejen přes Getsemane, ale jeho Abba mu pomohlo projít také Golgotou. Ježíšův zápas na kříži je pro nás velmi důležitý, poněvadž s jeho úzkostí a zápasem často spojujeme vlastní úzkosti, opuštěnost, neštěstí a životní trápení. Ukřižovaný Ježíš nám zvláštním způsobem zjevuje úděl člověka v jeho nahotě, narušenosti hříchem a vydanosti napospas životním obtížím. Hledíme-li na Ježíšovu bolestnou zkušenost z hlediska jeho vztahu k Otci, vidíme drama, které Ježíše utužuje ve vztahu věrnosti, zvláštním způsobem konfrontovaného, namáhaného a zkoušeného. Právě tento vztah přenáší Ježíše k novému životu.
Ježíš prochází na kříži opuštěností vyjádřenou slovy žalmu 22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Podobnou úzkostí procházely během staletí a tisíciletí celé generace lidí a mnozí ji prožívají i dnes. Toto Ježíšovo slovo z kříže však není poslední. Pán volá svého Otce na kříži dvakrát – poprvé se přimlouvá za nás: Abba, Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Podruhé se Ježíš ještě naposled dovolává svého tatínka v poslušnosti, lásce a oddanosti: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Je to vysoká škola pro nás, kdo se Bohu vzpouzíme a podřizujeme se pouze z donucení. Je to lekce pro všechny, kdo Bohu něco vyčítají. Ježíš nás ale zve, abychom s ním se modlili k Otci.