Přistěhovalci uprostřed Izraele
Všechny národy Předního Orientu se vyznačovaly ctností pohostinnosti a dodnes jí vynikají, neboť u hosta, kterého přijmou mezi sebe, uznávají zásadu posvátné nedotknutelnosti. Zvláště u kočovných a polokočovných národů je snadné tento princip vystopovat. Není proto divu, že rovněž Izrael praktikoval pohostinnost od svých nejranějších počátků a to ve velmi hojné míře. Písmo nám v tomto smyslu staví před oči Abraháma (Gn 18,2n.), Lota (ib. 19,2n.) či Reúela, Mojžíšova budoucího tchána (Ex 2,19n.). Jejich prostá, nomádická pohostinnost spočívala jednoduše v poskytnutí noclehu ve vlastním stanu či příbytku, v umožnění umýt si nohy, posilnit se, a to vše bylo, samozřejmě, spojeno se společností, kterou hostu dělal většinou sám otec rodiny, kmenový náčelník, apod. (1) Kdo byl přijat do stanu či jiného příbytku, byl pod ochranou „pána domu“, takže byl chráněn i za cenu nejvyšších obětí (srov. např. Gn 19,8; Sd 19,23n.). (2)
Zdálo by se proto, že poměrně náročné sociálně náboženské požadavky izraelského zákonodárství, týkající se cizinců a přistěhovalců, jak se s nimi setkáváme v Tóře (pěti knihách Mojžíšových), jsou jednoduše prodloužením či rozvinutím této „hostitelské mentality“ kočovníků, kterou dostal vyvolený národ do vínku. Takový myšlenkový zkrat by ovšem izraelskou (a na jejích základech pak vyrostlou křesťanskou) pohostinnost příliš zplošťoval a nemístně ochuzoval. Zejména by ignoroval nejzásadnější a vlastní motivační důvody tohoto zákonodárství, které jsou ryze náboženské, ba přímo teologické či dokonce teofanické.
Cizinci a přistěhovalci
Dříve ovšem, než se je pokusím v krátkosti zmapovat, bude dobré zde základní legislativu starověkého Izraele alespoň velmi stručně prezentovat. (3) Předně je tu třeba od sebe lexikálně i významově odlišit na jedné straně „vystěhovalce“ a „cizozemce/cizince“ (jak lze přeložit hebrejské termíny zār a nokrî, nekar) a na straně druhé „přistěhovalce“ a „osadníka (bez plných práv)“ (gēr a tôšāb).
Zatímco první dva termíny mají jednoznačně negativní obsah, (4) – takže se ve Starém zákoně setkáváme s ustavičnými výzvami k opatrnosti a k odstupu vůči cizincům chápaným jako nepřátelům (srov. např. Dt 7,1-6; 17,15; Sd 19,12; Ezd 9-11) – u dalších dvou termínů převládá spíše pozitivní nebo alespoň neutrální chápání: „…gēr má postavení uprostřed mezi domorodcem (‘ezrah) a cizincem (nokrî). Žije uprostřed lidu, který není jeho krve a to mu způsobuje nedostatek ochrany a oněch výsad, jež obvykle plynou z příbuzenství krve a skutečnosti narození v daném místě…“; (5) méně obvyklý termín tôšāb označuje podobně osadníka, „obyvatele bez plných práv“. (6) Rozdíl mezi oběma pojmy spočívá snad pouze v tom, že zatímco gēr je označením s kultovně náboženským podtextem, tôšāb vyjadřuje tutéž osobu spíše v rozměru společensko-ekonomickém. (7)
Základní právní ustanovení Izraele
Když se tedy z vystěhovalce nebo cizince (zār / nokrî) stane přistěhovalec a osadník (gēr / tôšāb), dostává se do zcela nové situace, než v jaké se nacházel předtím: už podle nejstarší právní sbírky Bible, takzvaného Kodexu smlouvy (Ex 22,20-23,33), se mu totiž nesmí škodit (ib. 22,20) a to ani ohledy na domorodou většinu (23,2), ani stranictvím na soudu (23,3) ani přijímáním úplatků v jeho neprospěch (23,8).
Legislativní kodex deuteronomické tradice (Dt 12-26) jde mnohem dál, když přistěhovalce vyjmenovává spolu s vdovou (’alemānāh) a sirotkem (jatôm) jako základní kategorie bezbranných osob, kterých se ujímá a zastává sám Hospodin (srov. ib. 14,29; 16,11.14; 24,17; 26,11; 27,19). Deuteronomium proto Izraelce dokonce vybízí, aby přistěhovalce „miloval“ (’ahav; srov. 10,19), což v praxi znamená, aby se aktivně staral o jeho život, aby mu opatřil vše nezbytné, tj. zejména chléb a oděv. (8) Přistěhovalec se tak stává Izraelcovým bližním. (9) Každé tři roky mu (spolu se všemi, kdo nevlastní půdu) náleží plný desátek (14,28n.; 26,12n.) a při sklizni obilí, lisování oleje a vinobraní se i jemu ponechávají na poli nebo keřích snopky, olivy a hrozny (24,19-22).
Také nejmladší právní vrstva Tóry, kněžské předpisy, zvláště pak takzvaný Kodex svatosti (Lv 17‑26), třebaže silně zdůrazňuje oddělení Izraele od pohanských národů (gōjîm; srov. např. Lv 18,3.24-30), neruší nic z přistěhovalcových výsad. Naopak! V podstatě jej klade na stejnou úroveň s domorodcem (‘ezrah), když nařizuje: „Budete mít jediné právo jak pro přistěhovalce, tak pro domorodce“ (ib. 24,22). (10) Ale i opačně, domorodec je kladen na úroveň přistěhovalce na základě zásady, že země náleží Hospodinu, takže synové Izraele jsou u něj pouze „přistěhovalci a osadníci“ (gērîm v tôšābîm; 25,23)!
Z uvedeného lze snadno vytušit, že vztah vyvoleného národa k přistěhovalcům se pozitivně vyvíjel k jejich stále velkorysejšímu přijetí: jestliže na počátku se jim jednoduše nesmělo škodit (protože byl pod Hospodinovou ochranou), později se spolu s vdovami a sirotky těší zvláštnímu zacházení, a nakonec jsou prakticky zrovnoprávněni s domorodci, kteří jsou naopak prohlášeni za přistěhovalce v Hospodinově zemi. (11)