Biblická tvář Boha
Z tohoto stručného náčrtu vývoje vztahu izraelského národa k cizincům a přistěhovalcům, z krátké prezentace Ježíšovy otevřenosti k nim a rovněž z praxe pohostinnosti prvotní církve můžeme vytušit, že za ochranou gērîm v tôšābîm a starostlivou péčí o ně, která je i v kontextu pohostinných národů Předního Orientu něčím zcela mimořádným, (16) stojí teologické či ještě přesněji teofanické důvody, které se později tak bohatě zúročí v perspektivě Nového zákona.
Už v Kodexu smlouvy se totiž zákaz škodit přistěhovalcům odůvodňuje slovy: „neboť i vy jste byli přistěhovalci (gērîm) v egyptské zemi“ (Ex 22,20). Spíše však než o prosté psychologické připomenutí Izraelitům jejich vlastní neblahé zkušenosti s tím, co znamená být utlačován jako přistěhovalec v cizině, má Vyvolený národ pochopit, že Hospodin je Bohem všech přistěhovalců v kterékoli cizí zemi, ať se jedná o Izraele v Egyptě nebo o cizího přistěhovalce v zemi Zaslíbené! Jahve je totiž Bohem Osvoboditelem (Vykupitelem) – Go‘elem, a staví se tak zásadně na stranu chudého, utlačovaného, vyvržence bez práv… Přistěhovalec se tím pro Izraele stává připomínkou a pobídkou k praktickému vyznávání milosrdného Boha! (17) Také výzva deuteronomické tradice, aby Izrael „miloval přistěhovalce“ (srov. 10,19), o které již byla zmínka výše, je významná tím, že „sloveso ‘milovat’ (’ahav) obvykle označuje vztah mezi Bohem a jeho lidem Izraelem“. (18)
Milostivý, milosrdný a něžný Bůh
Jednotlivé právní předpisy, které Hospodin předkládá Izraeli k plnění, nejsou tedy jen výzvou k morálně bezúhonnému, dokonalému způsobu života, nýbrž představují pro věřícího zároveň jakési „zrcadlo Boží tváře“, jež mu na jedné straně pomáhá zakoušet a přijímat stejný způsob Božího jednání k němu samotnému a na straně druhé pro něj představuje základní motivační a realizační zdroj vlastního chování.
Hospodin se mu v jeho vlastní dějinné zkušenosti, ale i v tom, jak On pohlíží na přistěhovalce, jeví totiž prvořadě jako milostivý, milosrdný a něžný. Projevuje se tu jeho svobodná, trvalá a láskyplná náklonnost k člověku. (19) Bůh se přednostně sklání k těm, kdo jsou utlačovaní a nemají nikde zastání, a to zdarma, bez jakékoli jejich předcházející zásluhy. Sklání se k nim trvale, ne snad jen občas, a sklání se k nim láskyplně, s mateřskou něžností.
Právě toto neustále se prohlubující poznání způsobuje,že se Izraelský národ postupně blíží stále univerzálnějšímu pojetí spásy, že se u něj začínají stírat rozdíly mezi kategoriemi „domorodců“ a „přistěhovalců“ a že v kontemplaci Boží milosrdné náklonnosti nakonec nahlédne, že on sám je ustavičně a všude (nejen ve vyhnanstvích a diaspoře, ale i ve své vlasti) jen „přistěhovalcem“, zcela závislým na Hospodinově láskyplném příklonu.
Ruku v ruce s tím dochází rovněž k překonání staré pohanské kontrapozice spravedlnost – milosrdenství, která má tendenci stavět tyto dvě vlastnosti proti sobě nejen u člověka, ale i v Bohu (a do křesťanství se, bohužel, toto alternativní pojetí znovu a znovu touží různými způsoby vkrádat); k tomuto překonání dochází tím, že si v Božím vyvolení (jako činu milosrdné opce ve prospěch chudých a pokorných) Izrael uvědomuje jeho univerzální dopad, a že spravedlnost již nevnímá jako retributivní (tj. takovou, která odměňuje a trestá podle zásluh a provinění), nýbrž jako distributivní (tj. takovou, která rozděluje dobré dary všem).
Radikální revize pojetí přistěhovalce a bližního
To se povýtce projevuje ovšem až v novozákonním pohledu, kde nám za příklad tohoto Božího postoje milosrdenství, které spadá vjedno se spravedlností, může posloužit Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici (srov. Mt 20,1n.): rozhodnutí hospodáře dát i posledním tolik co prvním je především úkonem milosrdenství toho, kdo si je vědom, že by příštího dne daní dělníci i se svými rodinami byli pravděpodobně bez jídla; (20) zároveň se tím nijak nekřivdí těm, kdo pracovali celý den, neboť dostali to, co s hospodářem smluvili a co bylo spravedlivé (srov. ib.,13n.). Toto podobenství je podobenstvím o „nebeském království“ (ib.,1) a tedy o tom, jaký je a jak jedná Bůh, Otec našeho Pána. Ježíš jej představuje jako toho, kdo „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (ib. 5,45).
A je to právě v této vizi Boha jako univerzálně milujícího Otce, kde dochází také k radikálnímu novozákonnímu předefinování pojetí přistěhovalce a bližního. V podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,29-37) Ježíš převrací původní zákonicky pojatou otázku „Kdo je můj bližní?“ ve dvojím smyslu: předně ukazuje, že ten, kdo je sám o sobě „cizinec“ (srov. ib. 17,18), se stává „krajanem“, (21) když účinně projeví starostlivou péči o toho, kdo se ocitl v nouzi, a to dokonce ve větší míře než kněz a levita, kteří to nedokázali; a za druhé, že nejde o to se ptát, kdo je můj bližní (nebo krajan, soukmenovec!), nýbrž komu se já mohu účinně stát bližním (srov. formulaci závěrečné Ježíšovy otázky ve v. 36). Ježíš tím všechny lidi zavazuje obrovskou zodpovědností, a to do té míry, že v poskytnutí pohostinství pocestnému/přistěhovalci vidí jedno ze základních kritérií spásy na Božího soudu a že se sám s tímto hostem či přistěhovalcem ztotožňuje (srov. Mt 25,35.40).