Vnitřní svoboda podle Terezie z Avily
David Peroutka OCD
Vnější a vnitřní svoboda
Velká španělská mystička sv. Terezie od Ježíše (narozena jako Teresa de Ahumada 28. 3. 1515) prožila dlouhou řadu let (1535–1562) v karmelitánském klášteře Encaranción a po té se až do své smrti roku 1582 věnovala zakládání reformovaných klášterů – dává vznik řádu bosých karmelitek a bosých karmelitánů. Její spisy dýchají čímsi, co v přítomné studii shrnu do pojmu „vnitřní svoboda“. Než se pokusím tento termín upřesnit, začnu tak trochu ex abrupto několika doklady Tereziiny typické svobodomyslnosti. Nejprve tři úryvky z jejích dopisů svému příteli a spojenci v díle reformy, bosému karmelitánu Jeronýmu Graciánovi. První ukázka činí patrným Tereziin odpor vůči přílišnému legalismu:
„Ježíš ať je s Vámi, důstojnosti. Nyní vidíte, jakou únavu způsobují akta, která stanovil otec fra Jan od Ježíše (…). To není k ničemu! Je zvláštní, že se to nepovažuje za vizitování, když se nestanoví žádné předpisy. (…) [K]dyž už jen samotná jejich četba mě unavila, co bych si počala, kdybych je měla zachovávat?“ (D 144, 1–3; 19. 11. 1576).
Druhý úryvek se týká samotného Graciána jakožto Tereziina oficiálního představeného:
„Ježíš ať je s Vámi, důstojnosti, můj otče a, jak uvádíte, můj představený; tomu jsem se nemálo zasmála a pobavilo mě to. Pokaždé totiž, když si vzpomenu, jak vážně, zdá se, říkáte, abych neposuzovala svého představeného, mám z toho povyražení. (…) [J]en připomínám, důstojnosti, že jste mi sám dal dovolení, abych Vás soudila – a myslela si, co chci“ (D 233,1; 26. 4. 1578).
Třetí projev svobodomyslnosti je ještě povážlivější: Terezie neskrupulózně taktizuje vůči nejvyšším církevním autoritám. Papežský nuncius Felipe Sega byl velkým nepřítelem Tereziina reformního díla. Světici s ohledem na její styl přisoudil označení „žena neklidná, toulavá, neposlušná a zarputilá“. (1) Terezie reaguje na situaci, v níž Segovi v jeho úsilí o likvidaci tereziánské reformy nahrávalo nové papežské breve. Vyzývá ignorovat obsah tohoto dokumentu, dokud nebude oficiálně doručen (a zařídit zatím pokud možno vše potřebné…). Označení „Pavel“ i „Vaše důstojnost“ se vztahují k téže osobě, ke Graciánovi. „Předsedou“ (presidente) se míní jeden reformě nakloněný královský úředník (Terezie se v odporu k papežskému nunciovi opírá o moc španělského krále).
„[M]ůj Pavel je velmi hloupoučký, že má tolik skrupulí. Řekněte mu to, Vaše důstojnosti. Co se týče Vás, důstojnosti, (…) dokud Vás s brevem neobeznámí, můžete mít naprosto klidné svědomí. A vydat se do rukou nuncia, dříve než to s ním urovná předseda, by byl nesmysl; ba měl byste s ním, Vaše důstojnosti, poprvé mluvit pokud možno v jeho přítomnosti“ (D 246,3; 10. 8. 1578).
Tereziina svobodomyslnost se projevuje nejen vůči pozemským autoritám, ale i ve vztahu k samotnému Bohu. V její komunikaci s Bohem se projevuje cosi, pro co v Novém zákoně nacházíme termín παρρησία, dosl. „všeřečnost“ ve smyslu „volnost slova“ (Ef 3,12). Terezie s Bohem diskutuje, probírá s ním aktuality a někdy mu činí i láskyplné výčitky. Následující text zachycuje Tereziinu polemiku s Bohem v době, kdy má světice dojem, že Bůh na její touhu projevenou v modlitbě neodpovídá, „skrývá se“ jí:
„Jakže, můj Bože, to vám nestačí, že mě držíte v tomto bídném životě (…), kde mi všechno brání v tom, abych se Vámi těšila, (…) a v těch kratičkých chvilkách, které mi zbývají, abych se vámi těšila, se mi ještě skrýváte? Jak to jde dohromady s vaším milosrdenstvím? Jak to může snést Vaše láska, kterou ke mně máte? Věřím, Pane, že kdyby bylo možné, abych se před Vámi skryla já, tak jako se můžete skrýt Vy mně, myslím si, že byste to pro lásku, kterou ke mně máte, nesnesl. Vy však se mnou zůstáváte a vidíte mě stále. To nelze snést, můj Pane. Prosím vás, pohleďte, že se činí křivda té, která Vás tolik miluje“ (Ž 37,8).
Takové vnější projevy svobody by neměly žádnou hodnotu, kdyby nezrcadlily svobodu vnitřní (kdyby např. spíše vycházely z nutkavé potřeby revoltováním se ubezpečovat o sobě samém). Proto nyní rozlišíme vnitřní svobodu oproti svobodě pouze vnější, jejíž pojem byl pokládán za dostatečný např. v tradici osvícenského liberalismu. Pro vnější svobodu se používají též termíny „negativní“ (2) nebo „povrchová“ (3) svoboda. Uskutečňuje se tehdy, pokud osobě žádné vnější okolnosti nebrání jednat tak, jak jednat chce. Vnější svoboda tudíž spočívá ve shodě jednání osoby s jejím chtěním či volbou. (4)
Problém vnější svobody spočívá v tom, že někdy sice člověk činí to, co činit chce (je zde shoda mezi chtěním a jednáním), avšak samo jeho chtění může být v nějakém významném smyslu nesvobodné. Charles Taylor tak při kritice konceptu negativní svobody podotýká, že je-li naše chtění určováno např. naším iracionálním strachem nebo tím, že podléháme nějakému „falešnému vědomí“ (např. ideologické či psychologické manipulaci), pak – navzdory případné shodě našeho jednání s naším faktickým chtěním – nejsme v daném ohledu vskutku svobodní. Svobodný jsem spíše tehdy, pokud je má volba součástí mého autentického sebeuskutečnění, pokud vychází z mého pravého a vlastního jáství, z jádra mé osobnosti. (5) Obecně řečeno, nejcennější svoboda souvisí s naší niterností. Přítomné pojednání má za cíl postupně představit Tereziinu verzi vnitřního charakteru svobody.
Jak bylo uvedeno, podle Taylora mohou naší (vnitřní) svobodě bránit vnitřní determinace, které určují naši vůli. V této souvislosti se můžeme vrátit k termínu „skrupule“, který zazněl výše v posledním úryvku z Tereziiny korespondence. Světice mu na jiných místech svých spisů dává především praktický a psychologicko-duchovní smysl (např. CE 7,2). Může označovat vnitřní kompulsivní mechanismy, ať už je jejich původ jakýkoli. Existují jedinci s tak silnou nutkavě normativní či úzkostnou mentalitou, že si nikdy nedovolí být sami sebou a rozvinout své autentické jádro. Výše citované úryvky vyjevují Tereziinu svobodu od podobných vnitřních tlaků, tedy určitý aspekt vnitřní svobody. Duchovně a lidsky dozrálý člověk je v tomto smyslu vnitřně svobodnou osobou.