Svobodná láska

Postupme však dále, k Tereziině nauce o „ctnostech“, tj. o našich pozitivních vnitřních dynamikách umožňujících dobré jednání a smysluplný život. Terezie jmenuje blíženskou lásku, odpoutanost a pokoru (CV 4,4). První ze jmenovaných položek, téma lásky, nám osvětlí Tereziino poselství niternosti, základu svobody.
Svoboda je v Tereziině pojetí hlavní charakteristikou lásky. V tomto smyslu Terezie začíná pojednání o lásce v knize Cesta dokonalosti nikoli varováním před nedostatkem lásky (jak bychom snad čekali), ale před „přemírou“. Míní vztahovou závislost. Varuje před „spoutaností“, vyzývá „nenechat se ovládnout“ a nedovolit, „aby naše vůle byla něčí otrokyní“ (CV 4,5–9). Terezie zná z vlastní zkušenosti, co znamená nesvobodná vztahová vazba, citová fixace (mucha afición; Ž 7,7; viz též 24,7) na druhou osobu. V knize Život vypráví, že její duch býval „zotročený“ (Ž 7,17), svou inklinaci neváhá nazvat „zajetím“ (Ž 8,11).
V knize Vnitřní hrad světice prozrazuje, že před svou duchovní proměnou (proměnou „housenky“ v „motýla“) „lpěla“ na přátelích (5 H 2,8), ovšem tak, že zároveň „myslela pouze na sebe“ (5 H 2,11). Jak někdo může myslet na přátele tak, že myslí „jen“ na sebe? Stručně a obecně řečeno, nejedná se o lásku svobodně vyvěrající z vnitřní plnosti, z vnitřního zdroje, jímž je Bůh, nýbrž tato nedokonalá láska vychází do značné míry naopak z přetrvávající vnitřní prázdnoty. Z vnitřního chybění či deficitu, který si trýznivě žádá být kompenzován. Druhý člověk je pro takovou osobu náhražkovým zdrojem k doplnění vlastního deficitního já. Osoba myslí na druhého, ale vlastně na sebe.
Sv. Augustin říkal, že zlo není žádným jsoucnem, ale spíše je chyběním či nedostatkem jsoucna, chyběním dobra (privatio boni). (6) Když přicházíme na svět, neseme si do vínku „dědičný hřích“, zlo. Avšak zlo vskutku (navzdory známému Jungovu nesouhlasu) (7) není ničím substanciálním, nýbrž je chyběním, nedostatkem. Neseme v sobě cosi jako vnitřní deficit lásky. (Může se k tomu také přidružit nějaký nedostatek lásky projevované rodiči a dalšími osobami během dětství…) To znamená vnitřní bolestný nepokoj, který se stává jakýmsi negativním zdrojem závislé nebo vlastnické lásky k druhému (srov. CV 7,8). Láska druhé osoby zde pak funguje jako kompenzace vlastního vnitřního deficitu. Psychologové popisují nesvobodnou (závislou) lásku, jež znamená, že přátelé, milenci či dokonce manželé „oba čerpají z prázdných nádrží toho druhého“. (8) Takto získaná psychická energie je jen zdánlivá, život takovou strategií naprázdno vyčerpává…
Terezie zakusila, že v centru, ve středu svého bytí lze nalézat pravý vnitřní zdroj, kterým je Bůh. Je-li nalézán tento vnitřní pramen, pak nemilujeme z vnitřní prázdnoty, nýbrž naopak z vnitřní plnosti, a tedy svobodně.
„Střed“ duše je „svrchovaným exponentem otevřenosti lidského ducha pro transcendenci“. (9) Střed duše je podle Terezie „podstata“ duše (5 H 1,5; 7 H 1,10). Terezie používá též výrazy „hlubina“ (4 H 2,6), „nejvnitřnější střed“ (7 H 2,3), „nitro duše“, „to velmi, velmi vnitřní“, „cosi velmi hlubokého“ (7 H 1,7). V tomto centru přebývá Bůh jako náš vnitřní zdroj. Na začátku Vnitřního hradu Terezie píše:
„Je zde k uvážení, že tento pramen a ono zářící slunce, které je ve středu duše, neztrácí svou záři a krásu, neboť je stále v jejím nitru a nic mu nemůže odebrat jeho krásu“ (1 H 2,3).
Celá cesta duchovního života je cestou objevování rozlévajícího se božského pramene v tomto středu duše. Když se pak Terezie dostává k mystickým stupňům modlitby, popisuje, jak se tento skrytý vnitřní zdroj stává víc a více vnímaným:
„U tohoto (…) pramene prýští voda ze samotného zdroje, kterým je Bůh. (…) [T]ato voda vyvěrá s nesmírným pokojem a klidem a líbezností z nejhlubšího nitra nás samotných.“ (4 H 2,4).
A „sedmá komnata“ znamená dovršení tereziánského „obratu do nitra“, interiorizace. Božský zdroj zcela naplňuje lidskou existenci.
„Tak jako nemůže voda vytrysknout, aniž by měla zdroj, jak pravím, tak se jasně rozumí, že v nitru musí být ten, který (…) dává život tomuto životu, slunce, z nějž pochází veliké světlo pronikající z nitra duše do [duševních] schopností“ (7 H 2,6).
Výše bylo řečeno, že vnitřní svoboda neznamená pouhou shodu jednání s jakýmkoli naším chtěním, nýbrž musí vycházet z pravého nitra a jádra nás samých. Podle Terezie je však nitrem našeho nitra Bůh. Jestliže se láska rozlévá z této vnitřní plnosti, pak nepotřebuje být „směnná“ ani kompenzačně do sebe zakřivená, nýbrž je dávaná zdarma, je svobodná. A taková láska je láskou kristovskou (CV 6,9; 7,1–4).
Jak je vidět, cesta k vnitřnímu prameni neznamená individualistické uzavření se do sebe. Cesta do nitra, proces interiorizace čili zvnitřnění, jak je popsán v knize Vnitřní hrad, není uzavřeností ani samotářstvím, nýbrž je – paradoxně – cestou k druhým:
„Bod maximální interiorizace spadá v jedno s bodem maximální přítomnosti bližního…“ (10) „To je velké finále Komnat [tj. Vnitřního hradu]: maximální interiorizace je maximální přítomností ve světě lidí a v církvi.“ (11)

Pokračovat
Zpět na úvod