Ludvík Martin
(1823–1894)
Otec svaté Terezie z Lisieux
Antonio Maria Sicari OCD
Ludvíku Martinovi bylo už čtyřiapadesát let, když mu zemřela manželka Zélie v pouhých šestačtyřiceti letech. Na něm v té chvíli ležel nelehký úkol výchovy pěti dcer, z nichž nejstarší bylo šestnáct let a nejmladší (Terezii) teprve čtyři a půl roku. Nesl v sobě nezapomenutelné vzpomínky a láskyplné svědectví, které o něm zanechala jeho manželka: „S Ludvíkem máme nádherný život. Můj manžel je opravdu svatý a přála bych takového, jako je on, každé ženě“ (dopis ze dne 1. ledna roku 1863).
Nyní musel udělat těžké rozhodnutí, zda opustit Alençon a odjet do Lisieux za příbuznými své manželky, nebo zůstat. V Alençonu se soustředil celý jeho svět, dílna, jejíž chod řídil a již spravoval, dům plný vzpomínek a starožitností, katolický kroužek, který tak rád navštěvoval, kulturní i charitativní činnosti, jimiž se zabýval, pečlivě vybíraná přátelství, milovaný „Pavilon“ (malá nemovitost se zahrádkou, kam chodíval meditovat a také provozovat svůj oblíbený sport – rybaření). Všichni mu radili, aby zůstal, ale on pochopil, že musí myslet především na dcery. Nejstarší z nich vypráví:
„Řekl mi, že by pro nás obětoval úplně vše. Kdyby to bylo nezbytné, vzdal by se svého štěstí, a dokonce i života. Aby nás učinil šťastnými, podstoupí jakoukoli těžkost a nezaváhá ani na okamžik. Stačí mu vědomí, že je to jeho povinnost a že je to pro naše dobro.“
I pro Ludvíka zcela platilo to, co jednou řekla Zélie:
„Když jsme měli děti, už jsme nežili pro nic jiného než pro ně. Ony se staly naším štěstím a nikdy jsme už nenalezli jiné štěstí než je.“
Pro všechny jejich dcery byla vzpomínka na rodiče vždy nesena tou jistotou, že tatínek i maminka hledají své štěstí v jejich štěstí. V tom spočívá radost a bezpečí sebeuvědomění dětí.
A tak se všichni přestěhovali do Lisieux, jednoho z nejstarších a nejtypičtějších městeček Normandie, do půvabné prosté vilky ležící v ústraní, obklopené velkou zahradou. Tady mohla děvčata růst pod diskrétním a mateřsky chápajícím dohledem své tety, moudré a šlechetné ženy, která jim dokázala alespoň částečně nahradit matku. V městě si lidé zvykli vídat toho vysokého, důstojně vypadajícího pána s bílým plnovousem – „s držením těla rytíře a chováním světce“ – obklopeného houfem děvčat a vždy vedoucího za ruku malou blonďatou neposedu. Ve farním kostele mu lidé o závod nabízeli dvě sousedící židle:
„Bylo to jednoduché,“ vzpomíná později Terezie, „protože všichni velice rádi vídali toho krásného starce s tak malou dcerkou, že se předháněli, kdo jim nabídne místo“ (Sešit A, 17r).
Ve scénáři tohoto městečka, které se díky Terezii stane slavným po celém světě, se odehrávalo posvátné drama, k jehož správnému chápání potřebujeme poznat jistý „teologický výchozí předpoklad“. Ježíš přišel na svět hlavně proto, aby odhalil pravou tvář nebeského Otce, nekonečné Lásky, která nás stvořila, a bezmezného Milosrdenství, jež nás vykoupilo.
Všechna jeho slova, činy, sama jeho osobnost směřují k jedinému – tím, jak on je Synem, zcela odevzdaným Synem, se my musíme učit poznávat nebeského Otce a svěřit se do jeho péče. „Kdo vidí mne,“ řekl Ježíš, „vidí mého Otce, protože já jsem v Otci a Otec ve mně!“ Proto ho oslovoval něžným a důvěrným slovem používaným hebrejskými dětmi v prvních letech života, když volají na svého tatínka „Abba!“, a naučil nás oslovovat ho tak v modlitbě. Od té doby v každé křesťanské rodině žije (nebo by mělo žít) něco z tohoto tajemství: každý tatínek by měl dovést své dítě až k tomu, že ho svěří do ochraňujících rukou Otce, který je v nebesích. To se však stane pouze v případě, že „zatímco dítě hledí na svého pozemského otce, dívá se na svého Otce nebeského“, jakoby přímo z očí do očí. Ale pokud v tom tkví tajemství každého pravého otcovství, můžeme vytušit, že se toto tajemství stává čím dál tím více dramatickým a stále posvátnějším, neboť „Boží plán“ spočívá právě v tom, že světu nabídl tento zářivý příklad synovství.
Jestliže tedy Terezie bude oslavována církví jako „nejmilovanější dívka na světě“ a jestliže tedy její „nová cesta“, které vyučovala, se týká „duchovního dětství“ (i když my dáváme přednost výrazu „církevní dětství“), není těžké pochopit, že „svátost otcovství“ obzvláště zdůrazňovala. Ludvík Martin měl tedy povolání a dar ztělesnit nekonečné a něžné Boží otcovství ve svém každodenním fascinujícím lidském otcovství natolik, že „obraz a podoba“ téměř splývá s originálem.
Právě tím, že byl „jako otec“ („tam Pater nemo!“ učil už Tertulián, když mluvil o nebeském Otci, ale nezapomněl na vlastní povolání každého rodiče být jeho obrazem), uskutečňoval Ludvík Martin svou svatost.