Ludvík Martin – 2
Nyní se můžeme vrátit k vyprávění o tom, jak naplnil poslání, jež mu bylo svěřeno. Rodinný život v Lisieux plynul způsobem, v němž se přirozené i nadpřirozené aspekty mezi sebou plynule a zcela nenásilně prolínaly; přirozené bylo prožíváno nadpřirozeně a naopak. To znamená, že každá osoba, každá událost nebo věc svou přirozenou funkcí slouží jako znamení (všechno tedy poukazuje na něco „většího“, „skutečnějšího“, „lepšího“ a „krásnějšího“ a toto znamení je přijímáno se samozřejmostí) a svátost (vše je propojeno s „Boží milostí“).
Tím však není dáno, že by se v rodinném životě neobjevovaly problémy. Kdyby tomu tak bylo, příklad by byl nepřesvědčivý. Například Terezie po matčině smrti už nebyla tou šťastnou a impulzivní holčičkou, někdy tvrdohlavou a výbušnou jako dříve. Stala se bázlivou, přecitlivělou, náchylnou k pláči i nemocem, a dokonce se v tomto období stalo i několik příhod na hranici mezi psychopatologií a negativními vlivy tajemných sil. Ovšem zachránit ji mohlo právě prostředí vytvořené a střežené otcem: „Byla jsem obklopena největší něhou. Tatínkovo srdce, tak něžné, spojilo lásku, kterou už měl, s láskou opravdu mateřskou!“ (Sešit A, 13r). Z jejích úst tyto výrazy neznějí sentimentálně, což je dáno tím, že Terezie právě takto popisuje vlastnosti Boží lásky: dokáže být zároveň otcovská i mateřská. V klášteře složila báseň, v níž píše: „O Toi qui sus créer le coeur des mères / je trouve en Toi le plus tendre des Pères!“ – „Ó ty, který jsi dokázal stvořit srdce matek, / v tobě nacházím nejněžnějšího z Otců!“
Jedna nebo druhá z nejstarších sester dělala malé Terezii matku a snažila se, aby se neztratilo nic ze Zéliina výchovného odkazu. Den začínal v půl šesté ráno, kdy nejstarší dcery spolu s tatínkem odcházely na mši svatou, která se konala v šest hodin. „Je to jediná mše, na niž mohou chodit služebné a dělníci,“ říkal Ludvík, „tady jsme ve společnosti chudých.“ A tak to bylo v každém ročním období, i za velmi špatného počasí. Jen o chvíli později shromáždil houfek mladších dcer, které nenutil k časnému vstávání, a společně se vydali na mši v sedm hodin. Na zpáteční cestě děvčata začala štěbetat, ale Ludvík se obvykle držel stranou. Chodil každý den ke svatému přijímání a své mlčení vysvětloval takto: „Pokračuji v rozhovoru s naším Pánem.“ Pak šla Pavlína vzbudit malou Terezii. „Ráno jsi mě přišla vzbudit, zeptala ses mě, jestli jsem obětovala Pánu své srdce a pak jsi mi pomohla s oblékáním a vyprávělas mi o Bohu. Potom jsem se spolu s tebou pomodlila…“ Tak začínal den v domě rodiny Martinové. Holčička se učila číst a psát, gramatiku, katechismus a dějiny spásy, a tak až do jejích osmi let probíhala školní výuka doma, pokud to bylo možné.
Odpoledne následovala obvyklá procházka s tatínkem, spojená s krátkou návštěvou Ježíše v Nejsvětější Svátosti, pokaždé v jiném kostele městečka, a nakonec malý dárek za pár drobných. Po návratu domů si Terezie napsala úkoly a zbývající čas, pokud bylo hezky, trávila na zahradě a starala se o květiny, slepice a králíky spolu s tatínkem. Občas se konal nějaký pěkný výlet nebo Terezie doprovázela otce na ryby. Pokoušela se sice také někdy chytat, ale obvykle raději seděla sama stranou v trávě. Vyprávěla:
„Mé myšlenky byly hodně hluboké. Nevěděla jsem, co je to rozjímání, ale má duše nořila do skutečné modlitby… Naslouchala jsem vzdáleným hlukům… Šumot větru, a dokonce i vzdálená vojenská hudba, jejíž zvuk ke mně doléhal, rozechvívaly mé srdce sladkou zádumčivostí. Země se mi zdála místem vyhnanství a snila jsem o nebi“ (Sešit A, 14v).
Všichni dospívající mívají tyto sklony ke snění i nejasné touhy po „nekonečnu“, ale Terezii nebylo ještě ani pět let! Pravdou je, že žila v prostředí přirozeně ji vedoucím k myšlenkách na věčnost, což dokazuje i to, že „nebesa“ byla prvním slovem, které se naučila napsat. Dokonce i to, že krajíc chleba k svačině, namazaný marmeládou, už pozdě odpoledne ztratil svou svěží barvu a okoral, jí připomnělo, že pouze v ráji existují nikdy nepomíjející radosti. Nebylo to jen plané smutnění, vždyť když jednou vypukla prudká bouřka a blesk udeřil poblíž, byla celá šťastná, protože se jí „zdálo, že dobrý Bůh je tak blízko“. Obvyklá situace také nastala, když na ulici potkali chudého. Terezie byla vždy pověřena, aby mu donesla almužnu (v jejích Dějinách duše se můžeme dočíst, jak neuvěřitelnou hloubku pro ni toto gesto mělo).
Doma pak měla celou domácí liturgii. Když například všichni starší členové domácnosti odešli na májovou pobožnost do farního kostela, maličká si zorganizovala svou vlastní mariánskou pobožnost za účasti služebné doma v kuchyni. Slavnosti byly slaveny s tichou radostí a s důkladným vysvětlením, zvláště neděle byla prožívána jako „svátek dobrého Boha, svátek odpočinku“. Všechno muselo být slavnostní: od bohaté snídaně přes skutečnost, že tatínek ten den svým dcerám dával „mnohem něžnější polibek než obvykle“, až k návštěvě příbuzných a večerní procházce, při níž se maličká nechala vést za ruku, aniž se dívala, kam šlape, aby mohla dlouze pozorovat hvězdné nebe, na němž objevila počáteční písmeno svého jména. „Podívej se,“ řekla tatínkovi a ukázala na tvar souhvězdí, „moje jméno je napsáno na nebi!“ Hlavním prvkem neděle byla bezpochyby slavná mše svatá. Pro děvče byla bohoslužba určitě příliš dlouhá a modlitby často nesrozumitelné, ačkoli se snažila pozorně naslouchat:
„Dívala jsem se ale častěji na tatínka než na kazatele. Jeho krásná tvář mi tolik říkala!… Někdy měl oči plné slz a marně se snažil je zadržet. Zdálo se mi, že už není na zemi, tak ráda se jeho duše nořila do věčných pravd!“ (Sešit A, 17v).
Pro holčičku to jistě musela být velmi cenná zkušenost, že se její otec dojímá před Bohem jako dítě! Zvláště zimní večery byly nezapomenutelné (připomeňme si, že v té době ještě nebyla ani televize, rádio, elektrické osvětlení či centrální vytápění..). Všichni se sešli u krbu. Nejprve hrál tatínek dámu s nejstarší dcerou, pak si ty nejmladší posadil na kolena a zpíval jim svým krásným barytonem starobylé balady nebo recitoval básně Victora Huga a Lamartina, vyprávěl některou z La Fontainových bajek, imitoval různé osoby (v čemž exceloval; také Terezie, když vyrostla, měla tento talent obzvlášť vyvinutý) nebo vymýšlel nové hry, a dokonce i hračky. Společná večerní modlitba završila den a Terezie, jejíž místo bylo vždy nejblíž u tatínka, poznamenává: „Stačilo mi, abych ho viděla, a věděla jsem, jak se modlí svatí!“ (Sešit A, 18r). Vše v tomto domě poukazovalo na Boží otcovství a jeho nebeský příbytek. Na konci školního roku (i když výuka všech probíhala v rodině) se konaly zkoušky před otcem, poté čtení výsledků a nakonec rozdílení cen: „Srdce mi prudce bušilo, když jsem přijímala ceny a korunu… Byl to pro mne jakoby obraz posledního soudu.“ Když ji tatínek poprvé vzal k moři, byla okouzlena, jako by viděla posvátné divadlo: „Nemohla jsem se ubránit, abych se na ně ustavičně nedívala. Jeho velebnost, hukot jeho vln, všechno mluvilo k mé duši o velikosti a moci Pána Boha.“
A bylo to snad jen obdivováním nádhery, že večer, když slunce jakoby vyoralo do moře zlatou brázdu, po níž tiše klouzala malá plachetnice, holčička najednou přemýšlí o „světelné brázdě milosti“ a rozhoduje se od ní nikdy neodchýlit, aby mohla „pokojně plout k nebeské vlasti“? (Sešit A, 22r). Tato událost by mohla vyvolat úsměv, uvědomíme-li si, že Terezii bylo pouhých sedm let. Děvče mělo jistě velmi neobvyklou schopnost introspekce a ještě méně často vídanou duchovní citlivost. Měla však také otce, který pozorně hlídal, aby nic nezakalilo průzračnost její duše. Terezie vypráví, jak se na téže pláži setkali s lidmi, kteří k nim přišli, aby otci složili poklonu dotazem, zda „je jeho ta velice roztomilá holčička“. „Tatínek odvětil, že ano. Ale všimla jsem si, že jim dal znamení, aby mi nedělali poklony.“ A zrovna tak se k ní chovaly i starší sestry, protože Terezie poznamenává: „Bylo to poprvé, co jsem slyšela, že jsem roztomilá.“ V rodinném kruhu totiž nikdy nezaslechla „žádné slovo, kterým by mohla vklouznout do jejího srdce marnivost“. A přece ji každé ráno elegantně vyparádili a tatínek vyžadoval, aby měla vždy své dlouhé vlásky složitě načesané podle tehdejší módy. Pokud bychom si představovali rodinné prostředí naplněné morbiditou a silnou sentimentalitou, nemohli bychom se splést více. Sama Terezie žasne, jak je možné ji vychovat s tak velkou láskou a něžností, ale bez přehlížení chyb:
„Neprominula jste mi,“ píše své sestře, která jí nahrazovala matku, „ani jedinou nedokonalost. Nikdy jste mi nevytýkala nic bezdůvodně, ale nikdy jste neustoupila v tom, co jste rozhodla“ (Sešit A, 18v).
Celý život si s lítostí připomínala, že jednou řekla tatínkovi, který ji o něco žádal: „Obtěžuj se sám!“ Byla pokárána a vysvětlili jí, že udělala chybu (bylo jí tehdy kolem tří let!). Už nikdy neřekla ani jediné neuctivé slovo. To největší, co může říci s absolutní pokorou, nás může rozechvět dojetím: „Od věku tří let jsem dobrému Bohu nic neodepřela!“
Zde bychom měli dát pozor. Nevyprávíme tu životopis, ani Tereziin, ani otcův. K tomu by bylo potřeba hlouběji probrat mnoho dalších aspektů, například jak se v této rodině stavěli k problémům, starostem, názorovým neshodám, k závažným otázkám sociálním, politickým, náboženským atd. Ale nic z toho nebudeme rozebírat. Vyprávíme pouze o „vzpomínkách z Tereziina dětství“, zvláště o těch, týkajících se vztahu s otcem. Ty nám odhalují, jak bylo její vědomí nesmazatelně poznamenáno vývojem v dětství, protože na něm vystavěla svou svatost a své učení. Děti nejsou vychovávány naším životním stylem a způsobem řešení problémů, ale tím, jak se chováme k jejich dětské osobnosti.
Tyto vzpomínky jsou rozšířeny v celé církvi a stále vyvolávají nesčetné otázky. Proč? Proč právě takové bohatství a jemnocit v detailech, když téměř všechny ostatní děti mají sotva jakousi vybledlou nebo povrchní vzpomínku na svůj vztah s otcem? Nepochybně se jedná o neobvyklou a jedinečnou zkušenost. Ale právě to nám Bůh chce nabídnout – zobrazení svátostného tajemství otcovství.
A na nevyvratitelném základě těchto vzpomínek Terezie později řekne: „Je tak krásné nazývat Boha naším Otcem!“ a „Já říkám Pánu všecko, co chci!“ A je přesvědčená, že „Bůh nám dává všechno, co si přejeme“. Může to doložit bohatstvím příkladů v mnoha vybraných příhodách. Kdo to nepochopí, má tendenci ničit tyto „posvátné dějiny“ tím, že si představí a popíše komplikovanou freudovskou retroscénu, proti níž ale vždy stojí průzračnost Tereziina úsudku a vyprávění.