Z dopisů sv. Terezie z Avily 2
„Zdůrazňuji vše, co podporuje ctnost, ne tělesné strohosti.“
Po staletí měl „bosý Karmel“ pověst zvláštní kající přísnosti. Avšak dopisy sv. Terezie, reformátorky a zakladatelky tohoto řádu, mluví jinou řečí. Tak čteme např. v dopise adresovaném jedné z jejích sester, matce Marii od sv. Josefa, převorce v Seville: „…také bonbóny, kterých jste mi poslala takové množství, chutnají výborně.“ Terezie je zjevně umí vychutnat. Přizná to jak sama sobě, tak i sestrám a bratřím svého mladého řádu! Převorce ze Salamanky nadšeně píše: „Mám poustevnu, ze které je vidět řeka. I tam, kde spím, mám tentýž výhled a můžu se jím kochat dokonce z postele, což mi působí mimořádné potěšení.“ A pateru Graciánovi v jednom dopise radí: „Přijde-li spánek, užijte si ho. Vy ještě vždy najdete dost času na to, abyste přemýšlel o tom, co je zapotřebí.“ Terezie není v žádném případě nějaká tak „umrtvená“ řeholnice, že by už nedokázala připustit lidské city a požitky. Její intenzívní soucítění s druhými spočívá právě na silně rozvinuté schopnosti vnímat všemi smysly.
Naproti tomu se dívá skepticky na ty, kteří po tělesné stránce dbají na krajní strohost, ale v duchovním životě se honí za pochybnými požitky: „Je-li modlitba doprovázena oněmi zmíněnými slastnými pocity, zanechává v naší duši jen ochablost, strach a přecitlivělost vůči těm, kteří si nás neváží. Já bych si sama pro sebe nepřála žádnou jinou modlitbu než tu, jež mi dá vyrůst ve ctnostech. I když je provázena silnými pokušeními, vyprahlostmi a sklíčeností, pokládám ji za dobrou modlitbu, jen když z ní vyjdu pokornější.“
Zde je velmi zřetelné, oč reformátorce Terezii jde: „Zdůrazňuji vše, co podporuje ctnost, a ne tělesné strohosti. Můžete to vidět ve všech našich klášterech,“ píše pateru Mariánovi. Toto její naléhání často nebylo pochopeno, což ukazují řádky z následujícího dopisu: „Říká-li otec Jan od Ježíše, že prý je to moje vůle, aby naši bratři chodili bosí, připadá mi to zvláštní; neboť právě já jsem to vždycky otci Antonínovi zakazovala. Šlo mi o to, aby do řádu chtěli vstoupit schopní muži a nebyli odrazováni přílišnými strohostmi.“ O vnější „přísnosti“, o rigorismus, který byl její době v klášterním reformním hnutí velmi aktuální, této reformátorce právě vůbec nejde. Distancuje se od toho. Jí jde o vnitřní obrácení srdce. Mluví o pokoře a o ctnostech, jež jsou pro ni tak důležité, a míní tím ony postoje, které vedou z egocentrické uvězněnosti do sebe sama k otevřenosti všemi smysly pro božské i lidské Ty. Člověk se má stát naprosto transparentním pro Boží přítomnost a pro Jeho působení v něm a skrze něho.
„Pečujte přece o své zdraví!“
„Bohu je Vaše zdraví a Vaše poslušnost milejší než Vaše kající cvičení,“ píše Terezie svému bratru Lorenzovi, kterého také duchovně doprovázela. „Toto je znamením, že jste odevzdaný do Jeho vůle, a tuto odevzdanost pokládám za největší dobro, které s sebou přináší cvičení vnitřní modlitby.“ Terezie jistě napáchala hodně násilí na svém vlastním zdraví tím, že si kvůli nadměrné práci často odpírala spánek. Při zpětném pohledu to však poznala jako chybu. „Mému zdraví to ovšem škodilo, a proto se bojím, že to mohlo být pokušení,“ píše otci Gonzalovi Dávila v červnu 1578.
Zdraví je Boží dar, který máme chránit. Tímto pojetím stojí Terezie v křiklavém protikladu vůči těm, kdo to právě v její době s kajícími cvičeními přeháněli. Existuje sotva nějaký dopis, ve kterém by se adresáta neptala na jeho zdraví a jak se mu daří, a obvykle zmiňuje, i jak se po stránce zdraví daří jí. Zvláště starostlivá je vůči svým sestrám a pateru Graciánovi; příležitostně dokonce dává terapeutické rady až k poskytnutí receptu na pilulky, které jí tolik pomohly. „Jsem přesvědčená, že užívání těchto léků velmi zmírní vaše utrpení, ba dokonce i tehdy, když budete brát každých čtrnáct dní jen jednu pilulku,“ čteme v jednom dopise z r. 1581 převorce v Seville. Nemoci druhých Terezii zneklidňují mnohem víc než její vlastní: „Nevím, co mám dělat, aby se mě nemoci mých převorek tolik nedotýkaly. Pečujte přece o své zdraví, ale ani vy ani sestry nepoužívejte onu ‚léčivou‘ vodu!“ Když v Seville zuří mor, vytrpí si Terezie smrtelnou úzkost o své sestry a pateru Graciánovi v červnu 1582, několik měsíců před svou smrtí, píše: „Nepodléhejte (…) pokušení chtít tam odcestovat! To by byla zhouba pro nás všechny, aspoň pro mě. Bůh vám sice dal zdraví, ale vystavovat ho nebezpečí, to by bylo vhodné leda k tomu, abyste mě připravil o život!“
Ohled na rozpoložení, v němž se člověk právě nachází, zná Terezie i vzhledem k životu modlitby. Věděla o významu psychosomatických souvislostí a o tom, že tělo i duši je třeba vést „mírně“, nemá-li lidská přirozenost utrpět škodu: „Musíte vědět, že stejně jako ve vnějším světě, tak i v tom vnitřním existují různá ‚počasí‘ a že to ani nemůže být jinak…“ Dává také radu: „Dbejte občas na to, abyste se prošel pod širým nebem, máte-li stísněnou náladu; neboť to nebrání modlitbě a my musíme proti svým slabostem bojovat takovým způsobem, aby tím netrpěla naše přirozenost. Také to je hledání Boha; neboť kvůli Němu se přece utíkáme k těmto prostředkům a je inu nutné, abychom svou duši vedli mírně.“
Terezie sama za svého života v klášteře sotva poznala jeden den bez bolesti. Bez zahořklosti, s velkou dávkou humoru doznává: „…kdybych netrpěla už ničím víc než svými obvyklými bolestmi, pak je mé zdraví výborné.“ Věděla velmi dobře, co to je zničené zdraví. To ji učinilo tak citlivou ohledně zdraví druhých lidí.
Trvalo až do naší doby, než se rozumná péče o zdraví stala v klášteře něčím samozřejmým. Ještě „malé“ Terezii z Lisieux bylo přiměřené lékařské ošetření odpíráno. Její rodné sestry musely nemocné, umírající na tuberkulózu, aby trochu zmírnily její bolesti, vmíchávat morfium tajně do marmelády. Jak by se Tereza ujala této sestry a jak by se jí snažila pomoci! Jak se jí řád v tomto bodě stal nevěrný! Dal přednost špatně chápané askezi před tak lidským a křesťanským postojem své zakladatelky!
Není náhodou, že Terezie v duchovním životě tolik zdůrazňovala rozjímání Ježíšova lidství. Člověk je místem, na kterém se zjevuje Bůh. Vtělení, tuto ústřední pravdu křesťanské víry, stavěla Terezie vždy a v každém ohledu do středu svého života.
„Už nejednám tak, jak jsem byla zvyklá; s láskou jde všechno.“
Světu, příznačnému ctižádostí, silou, tvrdostí a mocí, Terezie čelí lidskými a „mateřskými“ hodnotami. Stále znovu zdůrazňuje, jak je pro ni důležité, aby se ve všem postupovalo s mírností. To je ona vlastnost, které si tolik cení na pateru Graciánovi. „Věřím, že Vaše Paternita dosáhne mnohého, když postupujete bez hluku a s mírností,“ píše mu r. 1575, v témže roce, kdy jej poznala. Také převorkám svých reformovaných klášterů radí: „Převorky mají pamatovat na to, aby (…) svůj úřad vykonávaly s velkou mírností.“ O sobě samé doznává, že v tomto ohledu prošla procesem poučení se: „Víte, co do způsobu vedení kláštera už nejednám tak, jak jsem byla zvyklá; s láskou jde všechno.“
Několik málo let po její smrti nebude už pro reformovaný Karmel směrodatná Tereziina lidskost, z níž vyrostla její hluboká spiritualita, směr bude udávat životu nepřátelský, asketický životní styl, jenž nalezl své ztělesnění v novém provinciálovi, P. Doriovi. Otce Graciána kvůli jeho „vlažnosti“ z řádu vyhnali. P. Jana od Kříže měl potkat stejný osud; předešel mu tím, že se dobrovolně přihlásil do misií, avšak zemřel ještě před odjezdem. Jako žena dala Terezie své reformě nová měřítka, která tehdejší mužský svět pochopil příliš málo. P. Gracián a P. Jan od Kříže tu tvořili čestnou výjimku.
Teprve postupně se v jejím řádu mohla prosadit Tereziina velká lidskost, v neposlední řadě díky vědeckému bádání v naší době, jež vyneslo na světlo původní akcenty reformy.
Ani naše doba není vůči chybným formám duchovního života imunní. Myslím na onu svůdnou „zbožnost výkonnosti“, jež je všude patrná, na tíhnutí k mimořádným jevům, na přeceňování „duchovních“ oblastí života, spojené s pohrdáním věcmi všedními a světskými. Terezie nám ukázala svým životem, jak vypadá pravá spiritualita: nebe a země jsou v ní spojeny v oslovující lidskosti. Terezie chtěla pravost a tím hodnověrnost. To zůstává výzvou dodnes.
„Pozorovala jsem toho tolik, čím kláštery,
pokud se tyto věci pokládají za nedůležité, postupně vezmou za své.“
Jde o dobu nejprudších bojů mezi reformovanými a nereformovanými členy řádu. Vše má urovnat nuncius Sega, Tereziin zapřisáhlý odpůrce. Na reformované k němu přicházejí pomluvy všeho druhu, i na samu Terezii: „O mně vypověděli, že prý jsem potulná a neklidná ženština a že mnou zřízené kláštery byly založeny bez povolení papeže a řádových představených.“ Přesto Terezie neupadá do sebelítosti, i když přiznává: „Pán chce, abychom trpěli, protože nikdo se nezastává pravdy a neřekne ani slovo na mou obranu.“ Ani otec Gracián, její nejbližší spolupracovník a důvěrník, se jí nemůže zastat. On sám je také pronásledován. Tím Terezie trpí nejvíce.
Z prvního provinčního shromáždění reformovaných bratří v Alcalá roku 1581 je Terezie vyloučena. Jako žena nemá právo spolurozhodovat ona, zakladatelka nové řeholní větve. „K tomu, co se týká sester, snad přesto smím říct aspoň slovo, vždyť jsem toho pozorovala tolik, čím kláštery, pokud se tyto věci pokládají za nedůležité, postupně vezmou za své,“ píše v únoru 1581 otci Graciánovi, aby ovlivnila stanovy pro sestry. Gracián (jako kandidát, jemuž ona přála), právě vyšel z prvních voleb jedním většinovým hlasem jako provinciál.
Bylo zapotřebí mnoho času, než se Tereziin duch neodvolatelně prosadil také (a právě) hlasem žen, jako byly Terezie z Lisieux, Alžběta z Dijonu a Edith Stein. „Zkrátka, pravda může trpět, ale nezahyne; a tak tedy doufám, že Pán ji odhalí ještě víc.“