Z dopisů sv. Terezie z Avily

Veronika Elisabeth Schmitt OCD

Dopisy jsou obzvláště bezprostředním přístupem k člověku, který je psal, protože vycházejí ze života. Tak je tomu také u dopisů sv. Terezie ze 16. století. Ty vyjadřují nesmírnou spontaneitu a živost. – Terezie je mistr v psaní dopisů. Zůstalo nám zachováno 440 jejích listů a v německém překladu jsou k dispozici ve dvousvazkovém díle o asi 1 200 stranách. (1) To je však jen zlomek toho, co Terezie skutečně napsala. Předpokládá se, že to bylo asi 15 000 dopisů.

„Je mi zatěžko vyjadřovat se krátce.“

Mnohokrát si Terezie stěžuje na břemeno korespondence, tak např. v jednom dopise P. Jeronýmu Graciánovi z r. 1576: „Knihu o zakládání jsem psala mnohem raději než tento bezpočet dopisů, které mě málem k smrti unavují.“ V posledních letech svého života potřebuje sekretářku, Annu od sv. Bartoloměje, aby ohromné množství dopisů zvládla. Je to nouzové řešení, s nímž se vyrovnává jen těžko: „Bohužel si nemohu zvyknout na to, že nepíšu vlastní rukou,“ doznává r. 1580 převorce v Seville, matce Marii od sv. Josefa.
Přes zátěž, kterou takto pociťuje, přece Terezie dopisy píše a přijímá vášnivě ráda. Při její radosti z kontaktů a při její schopnosti komunikovat tomu není divu. V její době byl dopis jedinou možností kontaktu s člověkem, který nebyl v přímém dosahu. Díky své reformní a zakladatelské činnosti v řádu musela vyřizovat mnoho osobních a věcných záležitostí. Její dopisy přesto nikdy nejsou teoretickými pojednáními nebo systematicky promyšlenými výklady na duchovní témata. Píše prostě tak, jak to má v srdci. Proto jsou její listy tak sympatické. Vžívá se přitom velmi intenzívně do osoby toho, komu píše, cítí a trpí spolu s ním. Při čtení jejích dopisů je to jasně zřejmé. Mile působí její bystrý duch, schopnost „z hloubi“ porozumět situacím a lidem a přistupovat k nim nejen vážně, ale i s humorem.
Tak je pochopitelné, že píše ráda a nevyjadřuje se přitom vůbec krátce: „Tak jako Vaší Důstojnosti připadá těžké být v dopisech rozvláčný, tak zase mně je zatěžko vyjádřit se krátce“ (dopis P. Dominiku Baňezovi, 1574).
Terezie dokonale ovládá zdvořilostní formy své doby, umí však být právě tak zcela nekonvenční. Lze vycítit její náklonnost k lidem, se kterými ji pojí přátelství, ale stejně i její averze, které vůbec neskrývá. Je ve svých dopisech naprosto lidská. To může být korekturou vůči všem pokušením a sklonům představovat ji vznosně jako nedostupnou světici.

„Dopisy po sobě nikdy nečtu…“

Terezie ví, že ji – už za jejího života – považují za světici. Vehementně se tomu brání, když píše otci Graciánovi: „Neboť mě velice mrzí tak nesmyslná věc, kterou jsem musela několikrát vyslechnout tam, kde jste; říkalo se totiž, že Terezie od Ježíše je prý svatá.“ Když se takto brání, nejde o žádné podceňování se. Terezie příliš dobře zná sebe samu, než aby propadala iluzím o vlastní dokonalosti. Jak opravdové toto sebehodnocení je, vidíme mezi jiným na tom, že své dopisy píše naprosto bez starosti o svou „svatost“. Vůbec nepošilhává po tom, že by její dopisy mohly být jednou uschovávány a zveřejňovány. Jinak by sotva dávala svému bratru Lorenzovi tuto radu: „Nenamáhejte se přece tím, že budete dopisy, které mi píšete, pokaždé ještě pročítat; já ty své po sobě nikdy nečtu. Vypadnou-li některá písmena, tak je doplňte! Tak to dělám já zde s Vašimi listy. Člověk brzy pochopí, co chtěl ten druhý říct; to ostatní je jen ztráta času a nemá to smysl.“ Přitom Terezie patří k nemnoha vzdělaným ženám své doby, které uměly číst a psát. To, že je tak rozšafná, neurčuje nějaká její naivita nebo nevědomost. Pro ni je podstatné porozumět. Na tom jí záleží.
Terezie vstupuje při psaní do živého dialogu s adresátem. Oba, ona sama a člověk, kterému píše, nám při čtení živě vyvstávají před očima. Tak může psát jen ten, kdo umí být zcela přítomen a takto se setkat s druhým. Terezii a její dopisy činí tak oslovujícími její odzbrojující otevřenost a její opravdovost co do její vlastní osoby. Zároveň se umí velmi přesně ovládat a uchovává si jemný cit pro hranice, které je nutno zachovat.
Terezie tu před námi vyvstává zcela lidsky. Chyba lávky, že by její dopisy byly pobožnůstkářské nebo světu odcizené. Jedná se v nich o koupích domů a majetku, právě tak jako o praktických věcech všedního dne. Tereziino psaní nevychází z hlavy, ale z jejího srdce. Podstatné je přitom to, co jí právě vnuká intuice. A tak jen poměrně zřídka narazíme na delší pasáže o duchovních tématech. Její dopisy nejsou duchovními texty kvůli jejich tematice samé, ale díky postavě, která skrze to vše vysvítá: Terezie jako osoba, která zcela uskutečnila úkol být člověkem a která je beze zbytku otevřená pro Boha a pro lidi. Jí se stále jedná o život, o „víc“ života v ní i ve druhých. Proto se jí také příčí pečetit své dopisy znamením lebky; prosí svého bratra, aby jí poslal vlastní pečetidlo, nesoucí symbol jména Páně, „jehož obraz si přeji mít vyrytý ve svém srdci“.

„Ještě nikdy bych dopis z Vaší ruky neroztrhala tak ráda jako tento…“

Tato věta vůbec nestojí v nějakém dopise adresovaném některé z jejích dcer v Karmelu, ale v listě vysoce postavené osobnosti církevního života: rektorovi Tovaryšstva Ježíšova v Avile, P. Gonzalovi Dávila. Ten je současně Tereziiným zpovědníkem. Jaká upřímnost mluví z těchto řádků! Terezie píše, jak cítí, ale také k tomu vysvětluje: „Neboť ještě nejsem tak pokorná, abych mohla snést, že jsem pokládaná za tak pyšnou. Vy byste ale neměl tolik odhalovat svoji pokoru na moje útraty.“ Byla zasažena v bolestivém bodě. Pokoru – nezapomeňme: pravou pokoru – považuje za základ duchovního života. A nyní ji někdo – její zpovědník – v tomto rozhodujícím místě zasahuje. Nepodřídí se jednoduše, ale dokáže se dokonce prosazovat. Proto dopis končí nejen přímým doznáním její chyby, nýbrž konkrétním úmyslem polepšit se sdělovaným adresátovi: „Chci se do budoucna polepšit a nepsat Vám už hned své první dojmy, protože mi to přichází draho. Kdybych Vás viděla dokonalého, mé pokušení přestane. Ať Vám Bůh udělí tuto milost, neboť On to dokáže! To je mé jediné přání.“ Nenechává se zdolat, ale zůstává při tom, co poznala jako pokoru: „Žít v pravdě“ (6 H 10,6.7). Tato pravda ji motivuje k tomu, aby chyby bližních prostě jen nepřikrývala pláštíkem blíženské lásky. Vidí je jasně a zřetelně a také to vyjadřuje. I tehdy, když je za to kárána. Její opravdovost a upřímnost nezná falešné ústupky, „aby byl klid“. Říká, co poznává, a stojí si za tím. Zároveň vidí také svůj vlastní podíl na věci a doznává svoje selhání. Setkáváme se tu s konstruktivním zacházením s konflikty. K tomu je nutná schopnost vmyslet se do druhého a spolucítit s ním. Terezie nevidí jen své vlastní hledisko, ale i hledisko druhého, a pokouší se mu dát na srozuměnou, že také jeho hledisko není to jediné. Její pokora ji nesvádí k pobožnému hrbení se, které by už nepřipouštělo žádný vlastní názor. Terezie ukazuje zralou poslušnost, která ví o vlastním stanovisku, ale dokáže ho případně zrelativizovat a podřídit. K tomu je třeba odvaha a samostatnost! S tímto kontrastem se u Terezie setkáváme stále znovu: na jedné straně projevuje silné sebevědomí; otci generálovi píše tato slova: „Tím se budu muset utěšovat až do oné nekonečné věčnosti, kde Vaše Ctihodnost uvidí, za kolik mi vděčíte.“ Na druhé straně zná i silné pochybnosti o sobě samé, jak ve vztahu k jejím zkušenostem, tak i vzhledem k jejím rozhodnutím. Tak v dopise otci Ordonezovi čteme: „Avšak stále se bojím, když mám v nějaké věci rozhodnout; protože pak si hned myslím, jako by všechno bylo ztraceno.“ Tato vnitřní polarita charakterizuje její osobnost a propůjčuje jí onu dynamiku, která ji činí tak živou. Ona osobně jistě nesnášela tyto protiklady vždy lehce.

„Proste Boha, aby ze mě udělal opravdovou řeholnici karmelitánského řádu…“

Dopisy jsou pro Terezii rozhovorem. Očekává na své slovo odpověď. Mnozí v její době si korespondence s ní cenili. Avšak mezi bratry vlastního řádu je několik takových, od nichž na své dopisy nedostává odpověď. Jsou to pater Antonio, jeden z obou prvních karmelitánů reformy, a pater Mariano, který měl velmi dobré vztahy ke španělskému dvoru. Oba o sobě nechávají vědět málo, respektive vůbec nic. Tak Terezie v jednom dopise převorce v Seville, matce Marii, píše: „Otci Antonínovi od Ježíše a otci Marianovi se poroučím s poznámkou, že já teď také chci usilovat o dokonalost, které oni už dosáhli, totiž nepsát.“ Tady nacházíme jeden rys, pro Terezii typický: umí sdělit pravdu s humorem. Tak se jí daří usměrňovat, aniž by zraňovala ironií nebo moralizovala. Tento humor ukazuje velikost jejího ducha, šíři jejího srdce a schopnost zasmát se sama sobě. Zvládá život, jehož těžké stránky je jí dáno zřetelně pocítit, se značnou dávkou veselosti. A ta veselost je charakteristickým prvkem, který je dodnes v jejích klášterech živý. Projevuje se zvláště v každodenních rekreacích, kde se sestry mohou srdečně smát. Svatost postavenou na melancholii Terezie nemilovala.
Tereziin humor působí tak blahodárně, protože (ona) nahlíží s humorem také samu sebe. Roku 1576, čtyřicet let po svém vstupu do řádu, čtrnáct let po založení prvního reformního kláštera, píše otci Graciánovi: „Proste Boha, aby ze mě udělal opravdovou řeholnici karmelitánského řádu, vždyť lépe pozdě než vůbec.“ To jsou slova reformátorky a zakladatelky řádu! A tato slova jsou myšlena vážně. Terezie o sobě ví, že je stále znovu na začátku, a je k sobě příliš poctivá, než aby neviděla, že je před ní ještě kus cesty. „Jedna věc, která mě tady (v Seville) uspokojuje a měla by ještě víc, je to, že tu nejsem jako tam vystavena zdání svatosti! To mi dopřává žít a jednat, aniž bych se musela bát, že jednoho dne se tento vzdušný zámek nade mnou zřítí.“
Nejen pater Gracián, ale celý řád po staletí nacházel v Terezii „vynikající pomoc v tak ubohém stvoření, jako jsem já.“
Terezie se s námi ve svých dopisech setkává zcela bezprostředně a spontánně, tak jako ji mohli zažít její současníci. Můžeme na ní objevovat stále nové stránky a zjišťovat, že ji nemůžeme zařadit do žádného schématu. Terezie je mnohostranná a právě taková má dar své bohaté vědění a zkušenost vyjádřit slovem.
Psaní dopisů se dnes, v době rozmanitých komunikačních možností, stalo spíše řídkým jevem. Skrývá však v sobě poklady, které jsou drahocenné – v tomto případě nejen pro tehdejší adresáty.

Pokračovat
Zpět

Poznámka pod čarou:

(1) Sümtliche Schriften der hl. Theresia von Jesus, München, Käsel-Verlag, sv. III, str. 479.
Autorka se odvolává na německé vydání Tereziiných dopisů, kde cituje stranu, nikoli číslo dopisu nebo jeho datum. Protože pro českého čtenáře taková citace zůstane pravděpodobně nepřístupná, rozhodli jsme se na příslušnou stránku neodvolávat.