Metoda rozjímání
Máme-li tedy chvilku klidu a Písmo, můžeme se pustit do práce. Bude to opravdu práce, žádná procházka rájem za ranního vánku v přítomnosti Hospodina. Bohužel, nacházíme se už za branami ráje, a každý pokus o návrat střeží cherubín s ohnivým mečem. Proto nás bude často pálit kostrč, když se budeme snažit na chvilku vrátit do přítomnosti Hospodina.
1) Krátké přenesení se do Boží přítomnosti
Stačí k tomu „střelná“ modlitba a prosba o Boží přispění. Pro někoho může být dobrou pomůckou umístit Boží přítomnost prostorově před sebe (např. v podobě Pána Ježíše), kolem sebe nebo do sebe, někam do středu prsou. Nebojme se přitom hereze, je to jen pomůcka naší soustředěnosti. Bůh se nenechá svázat našimi představami a my to také nemáme v úmyslu.
Už tahle první kratinká fáze může dělat někomu velké problémy. Člověk, který je zahlcen problémy, aktivitou, velkou zodpovědností, se velmi těžko dostává na jádro své bytosti, tam, kde už nejsou události, činnosti, vztahy atd. a kde začíná jeho „já“, kde na něj čeká Bůh. Pokud tohoto oproštění není člověk v krátké době (asi během minuty) schopen, nemá cenu v této fázi déle setrvávat. Stačí prozatím vzbudit úkon vůle: „Ano, Pane, chci být teď s tebou, jako ty jsi se mnou, ale nedokážu to. Pomoz mi, nebo dej užitek této chvíli i bez toho.“ Modlitba nemusí být takto mnohomluvná, ale měla by vyjadřovat skutečné hnutí naší mysli.
2) Otevření Písma
Ale kde, na které stránce? Nejlépe na té, kterou čte v ten den církev při mši svaté. Má to několik výhod:
- jsou to krátké úryvky, tak zrovna pro rozjímání;
- zamezí to neužitečnému listování a hledání toho správného úryvku, který by mě „oslovil“; přesněji řečeno, nechává na Bohu, co nám chce ten den sdělit;
- pokud se dostaneme ten den na mši svatou, rozšíří to a obohatí naše plody rozjímání o další pohledy;
- podporuje to náš život s církví a v církvi.
Ze začátku je nejlepší soustředit se na evangelia, později můžeme rozjímat i první čtení a žalmy.
3) Čtení Písma
To jde několika způsoby:
- Čtu úryvek několikrát za sebou, až ho umím víceméně nazpaměť. Vrývám si do paměti jednotlivé obraty, snažím se zachytit jejich souvislost. Přitom si představuji (pokud to úryvek dovolí) scénu, ve které tato slova byla vyřčena, snažím se vžít do mysli zúčastněných, pochopit, proč ten řekl to a tamten ono. Prostě nechat rozehrát tu scénu uvnitř sebe a čekat, jak sama promluví. Nezapomeňme ale vnímat Boha jako hlavního režiséra. Tato metoda je vhodná zvláště u výpravných míst, jako jsou evangelia, Skutky a historické knihy Starého zákona.
- Čtu větu po větě, za každou větou dělám pauzu na pochopení jejího smyslu a na krátkou modlitbu. Důraz tady není na perikopu jako celek, ale na jednotlivé věty. To jde zvlášť dobře u prorockých textů, žalmů, novozákonních hymnů a u některých míst z evangelia, zvláště sv. Jana.
- Třetí metoda je vhodná pro všechny literární druhy. Čtu pomalu větu po větě a zastavím se u té, která mě nějakým způsobem osloví – pozitivně nebo negativně. Tu pak učiním předmětem rozjímání.
Někdy je rozjímání snadné – smysl přímo sám vyskakuje ze slov a automaticky se v nás proměňuje v modlitbu.
Jindy nám budou jednání a slova protagonistů (včetně Pána Ježíše) připadat nesouvislá, nesmyslná, a to jsou přesně momenty, ve kterých se do našeho světa prolamuje Boží logika a Boží souvislosti. Nezoufejme tedy, a snažme se je zachytit. Pokud se nám to podaří, jsme většinou citelně obohaceni – náš rozum se přímo kochá úlovkem, kterého se mu dostalo.
V mnoha případech se nám to nepovede – vždyť Jeho myšlení není naše myšlení (srv. Iz 55,8). Odevzdejme tedy své úvahy Bohu jako oběť jemu milou a pokusme se při nejbližší příležitosti zeptat někoho povolaného. Pokud nás ale trápí otázka, zda měl Lában sto ovcí nebo tři sta, zda měl Petr vousy nebo ne, tak na to se nikoho neptejme. Kdybychom to potřebovali vědět ke spáse, jistě by to v Bibli bylo napsáno.
4) Modlitba
Nyní nastupuje vrcholná fáze rozjímavé modlitby. Dosud byl činný víceméně rozum, teď se dostává ke slovu vůle. To, co nás oslovilo, co jsme si nově nebo s novou naléhavostí uvědomili, se teď stává předmětem našich díků, chvály a prosby.
Jestliže jsme četli Písmo druhým způsobem, byla modlitba částečně přítomna už v četbě. Přesto si vyhraďme čas na jakési shrnutí, povznesení mysli k Bohu bez přímé návaznosti na text.
Pokud je výsledkem našeho čtení jen temnota a žádná povznášející myšlenka, nabídněme Bohu v oběť své nároky na pochopení. Vyznejme víru v přesažnost Boží moudrosti nad lidským rozumem. Tato víra, pokora, odevzdanost je také velmi užitečným plodem rozjímání – vždyť kolikrát budeme muset tento postoj vzbuzovat během dne při událostech, které nás potkají, kterým nerozumíme a které bychom zařídili jinak, kdyby bylo na nás.
Tato fáze by neměla být kratší než předchozí.
5) „Duchovní kytička“
Tento název pro poslední fázi jsme si vypůjčili od svatého Františka Saleského (Úvod do zbožného života). Jako si z procházky po rozkvetlé louce přinášíme domů kytici, aby nám svou krásou a vůní zkrášlila byt, tak si z rozjímání odnášíme do rušného života myšlenku, spojenou s určitým předsevzetím. Tuto „upomínku z rozjímání“ je vhodné jasně formulovat v krátké střelné modlitbě nebo ji uzavřít do jednoho určitého verše z rozjímaného úryvku Písma. Tato myšlenka, už propojená s povznesením vůle k Bohu, nás pak bude provázet celý den a bude sama vyvstávat v situacích, které jsou jí blízké.