Místo laiků
Druhá myšlenka zvláště aktuální nás jistě překvapí: poselství lásky a vnitřního života Alžběty od Nejsvětější Trojice se obrací nejprve a jakoby přednostně k laikům! Abychom tomu porozuměli, je asi dobré si připomenout, že než Alžběta toto poselství předávala v dopisech z Karmelu, žila je uprostřed světa. Nebyla tato mladá křesťanka, tato mladá laička, která v prostředí běžném mnoha mladým její doby prožívala tak intenzivně přítomnost Boha a tento dar šířila ve velkém okruhu přátel, už tehdy mystičkou? V každém případě když se stala karmelitkou, nepřestala sdělovat svým přátelům laikům, co tvoří duši a radost jejího nového života, svou zkušenost Boha v tichu a samotě. Stačí přelétnout pohledem adresáty jejích 342 dochovaných dopisů: je mezi nimi 6 kněží a seminaristů, 13 řeholnic, ale 39 laiků. Ale jak vysvětlit, že obsah jejího poselství je tak otevřený, tak široký, tak přizpůsobený životu „ve světě“? Alžběta měla zvláštní dar chápat, zakoušet, žít a předávat to, co je základem každého křesťanského života: slovo Boží, které se nám nabízí v Písmu svatém. Alžběta se živila texty svatého Pavla a svatého Jana, přestože nestudovala teologii ani exegetiku, ani nečetla početné komentáře, které máme dnes k dispozici. To láska k Bohu, k Ježíši a její touha být dobrou křesťankou ji přivádějí k naslouchání Novému zákonu, to z víry přijímá celým srdcem zjevené Slovo a s logikou světců se mu oddává. Rozjímáním Nového zákona prohlubuje všechny základní linie našeho křesťanského života. Kolikrát nám opakuje, že náš Bůh je Bůh lásky a že jsme od věčnosti povoláni k účasti na tom božském životě, který nám Ježíš získal!
Poslechněme si, jak vypráví své sestře Guite, mladé vdané ženě, matce dvou dětí (bude jich mít devět!) o své radosti z toho, že je dítětem Božím. „Právě jsem u svatého Pavla četla nádherné věci o tajemství Božího přijetí za syny, přirozeně jsem přitom myslela na tebe a bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak: ty, která jsi matkou a víš, jaké hlubiny lásky ke tvým dětem ti do srdce vložil Bůh, můžeš pochopit velikost tohoto tajemství: jsme děti Boží, moje Guite, neotřásá tebou radost? Poslechni si, co říká můj drahý svatý Pavel: ‚Bůh nás vyvolil ještě před stvořením světa. Předurčil nás za syny, aby v nás zazářila sláva jeho milosti‘, to znamená, že ve své všemohoucnosti nemohl udělat nic většího“ (D 239).
Skrze křest, jak ráda říkala, jsme všichni „chrámem Nejsvětější Trojice“ (D 197) a život s Bohem, v Bohu, skrze Boha se stává možným pro každého. „Tento nejlepší úděl, který se zdá být privilegiem v mé milované samotě Karmelu“, píše jiné mladé vdané ženě, „nabízí Bůh každé pokřtěné duši. On vám ho nabízí do vaší mateřské péče a do vašich starostí. Věřte, že celá jeho vůle je vést vás stále dál do jeho tajemství“ (D 129).
V eucharistii, která je také přístupná všem, čerpá Alžběta sílu, jež přetváří její život. Spojení s Ježíšovou obětí na kříži ji podpírá ve velkém tělesném utrpení. Píše o tom své matce: „Tato mše, kterou se mnou slaví Bůh a jejímž knězem je jeho láska, může trvat ještě dlouho. Tvoje ‚malá oběť‘ nepovažuje v ruce Toho, který ji obětuje, čas za příliš dlouhý a může říct, že pokud prochází stezkou utrpení, zůstává mnohem víc na cestě opravdového štěstí, drahá maminko, takového, které jí nikdo nemůže vzít. Raduji se, řekl svatý Pavel, že mohu na svém těle doplnit, co ještě zbývá vytrpět z utrpení Kristových pro jeho tělo, to je církev“ (D 309).
Po Ježíšově příkladu Alžběta vidí základ lásky v poslušnosti konkrétní vůle Otce. „Milovat je tak prosté“, říká, „je to vydat se každé jeho (tj. Ježíšově) vůli, tak jako on se vydal vůli Otcově“ (D 288). „Štěstí mého Mistra stačí, abych byla šťastná i já, a já se mu vydávám, aby ve mně dělal, co chce“ (D 271). Každá drobnost, každá událost, každá bolest i každá radost je svátostí, kterou mi dává Bůh“ (NV 10). Ano, pro Alžbětu se sám křesťan stává Boží svátostí, nositelem milosti pro své bratry. „Bůh se nad námi sklání s celou svou láskou, dnem i nocí nám chce předávat, vlévat svůj božský život, aby z nás udělal zbožštěné bytosti, které Jej budou vyzařovat“ (D 124).
Ještě jako dítě snila o tom, že se stane tímto odrazem Boha: „Proste ho, ať je ve mně tak, aby ho lidé cítili, když se ke mně přiblíží, a aby mysleli na něj“ (D 54). A jedné mladé budoucí mamince vysvětluje, že dát život nové lidské bytosti má být zároveň darem života Božího: „Prosím božského Mistra, toho, který přebývá ve vaší duši jako v malé hostii ve svatostánku, aby vám dal více než hojnost svého božského života, abyste jej dala vašemu andílkovi, kterému budete maminkou“ (D 186). Obdivuhodně to shrnuje v dopise své sestře Guite, mladé dvaadvacetileté mamince: „Když on tebou prochází, chce být milován“ (L 233).