Alžběta od Trojice: prorokyně pro dnešní dobu
Kardinál Albert Florent Augustin Decourtray
Následující text je převzat z brožurky, vydané v roce 1979 v Dijonu. Bude na místě předeslat několik slov o jeho autorovi. Kardinál Decourtray (narozen 9.4. 1923) byl nejprve pomocným (1971-1974) a pak sídelním (1974-1981) biskupem v Dijonu, tedy ve městě spjatém se životem bl. Alžběty. Od roku 1981 byl arcibiskupem v Lyonu a roku byl 1985 jmenován kardinálem. Zemřel 16.9. 1994.
Aktuálnost jejího poselství
Tři základní myšlenky duchovního poselství Alžběty od Nejsvětější Trojice mi připadají obzvláště aktuální: důležitost osobní a zřejmé lásky k Bohu, místo laiků, smysl pro opravdovou křesťanskou modlitbu. Osobní a zřejmá láska k Bohu.
Alžběta od Nejsvětější Trojice je nám především živou připomínkou jedné příliš zapomínané hodnoty: osobní a zřejmé lásky k Bohu. Objevujeme stále víc pozemské skutečnosti a lidskou solidaritu, jsme tolik zaměstnaní vytvářením všeobecného bratrství, až se nám stane, že zapomeneme na toho, který je srdcem světa, Otce lidí a našeho Otce: Boha. Vždyť ale nemůžeme z evangelia vymazat ono Ježíšovo slovo, podle něhož je láska k Bohu prvním přikázáním! „Milovat“ Boha neznamená jen dobývat svět a vydělávat na chleba, ale také milovat Boha pro něho samého. Jestliže se Bůh zjevuje jako láska („samá láska“, jak ráda říkala Alžběta), očekává lásku vzájemnou, v přijetí, v přítomnosti, v pozornosti, v modlitbě.
Máme Ježíšův příklad: z lásky k jeho Otci se rodí jeho láska k modlitbě a láska k bližnímu. Copak nás neotvírá k lidskému bratrství tím, že nám dal v Duchu přístup k nevyslovitelné důvěrnosti s Bohem? Říkal: „Otec hledá takové lidi, kteří se mu budou klanět v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Ježíšova „žízeň“ na kříži byla žízeň po pochopení jeho dvojího poselství: o Otci a o bližním.
Zřejmá láska k Bohu nám odhalí, jak moc jsme sami milováni, poslušnost jeho slovu „pojďte ke mně všichni“ nám obstará „odpočinek“, který Ježíš slíbil (srov. Mt 11,28). „Jeho radost bude v nás“ (Jan 15,11) a „pokoj“, jiný, než dává tento svět (Jan 14,27).
Láska k Bohu, láska k Ježíši je ústředním bodem Alžbětiny skutečnosti a jejího učení. On je „můj Přítel v každém okamžiku“, říká (D 243). „On je můj Nekonečný, v něm miluji, v něm jsem milována a v něm všechno mám“ (D 117). „Nemyslíš, že když je srdce zajato Kristem, může se vydat beze zbytku?“ (D 130).
Při své řeholní profesi si přeje, „aby to byl začátek jediné adorace, která v mé duši nikdy neskončí“ (D 150). Jejím povoláním je zamilovaná pozornost k Bohu, prodloužená ve všem: „Karmelitka je duše, která se dívala na Ukřižovaného, která ho viděla, jak se dává jako oběť Otci za duše, a která, usebraná v tomto velkém pohledu na Kristovu lásku, pochopila vášnivost lásky své duše a chtěla se dát jako On! (…) A na hoře Karmel, v tichu, v samotě, v nikdy nekončící modlitbě, která pokračuje ve všem, karmelitka žije už jako v nebi: ze samého Boha“ (D 133).
Jedné přítelkyni svěřuje, kde čerpá sílu, a radí jí, aby to udělala také tak: „Řeknu vám, jak to dělám, když jsem trochu unavená: podívám se na Ukřižovaného, a když vidím, jak on se za mě vydal, zdá se mi, že pro něho nemůžu udělat míň, než nešetřit silami, vyčerpat se, abych mu trochu vrátila, co on mi dal! Ráno při mši svaté přijímejme jeho ducha oběti (…), musíme mu být podobní. Potom se celý den držme stále v Něm. A tak, když věrně žijeme z jeho života, když se ztotožňujeme se všemi hnutími duše Ukřižovaného, úplně prostě, už se nemusíme obávat svých slabostí, neboť on bude naše síla“ (D 156).
Tři týdny před smrtí ve velkém utrpení vyjevuje ve svém posledním dopise matce tajemství, které udělalo z jejího mladého života jediný plamen lásky: „Existuje jedna bytost, která je Láskou a která chce, abychom žili ve společenství s ní. To on mi dělá společnost, on mi pomáhá trpět, on mě učí přenést se přes bolest a spočinout v něm; dělej to jako já, uvidíš, jak to všechno změní!“ (D 327).