Tajemství Eucharistie
Skutečnost vtělení „Slovo se stalo tělem“ má v pojetí naší světice ještě další hluboký význam. Vztahuje se na Eucharistii. Edita prohlašuje, že vtělení „se uskutečňuje ještě pod jinou podobou: „Kdo jí moje tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54). Je to náš vezdejší, každodenní chléb, v němž se naplňuje tajemství Vánoc, zázrak Božího Slova, které se stává tělem“. (31)
Světice hovoří o samotné Eucharistii v jejím ustanovení a v jejím uskutečnění ve třech podobách, jimiž jsou: mše svatá, svaté přijímání a ustavičná přítomnost pod způsobami chleba a vína. Především ale prohlašuje, že Slovo se stalo tělem, aby mohlo odevzdat svůj život člověku: aby člověku dalo sebe. Právě to koná v Eucharistii. Večeře Páně, každá mše svatá nastupuje na místo starozákonní Paschy jako Pascha Nového zákona. Jenže tady přijímá ještě novou podobu a nový smysl. On sám je přítomen v požehnání a rozdílení chleba a vína, a je-li přijímáno s vírou, oživuje křestní vštípení na Krista a uvádí do jednoty života s Ním a zároveň plní člověka svým Božským životem. (32)
V eucharistické výchově Edita připomíná tři prosté pravdy víry, spojené s touto svátostí: „V nejsvětější svátosti je přítomen Spasitel; On každodenně obnovuje na oltáři svou oběť na kříži; to On obnovuje každou jednotlivou duši.“ Co se týká mše svaté a svatého přijímání, světice ji chápe jako základ každého dne. Na oltáři totiž, jak píše, čeká na každého sám Spasitel a přeje si nejen obdarovat člověka plody své oběti, ale také vstoupit do každého srdce, živit člověka svým tělem a napájet ho svou krví. Hovoří tu o eucharistickém sjednocení s Kristem, které se prohlubuje častým svatým přijímáním. Její vynechávání bez závažného důvodu znamená nedostatečné pochopení důležitosti tohoto Božího tajemství, které se dává člověku. (33)
Dále světice připomíná živou Kristovu přítomnost ve svatostánku. Vybízí k Jeho častému navštěvování, jak jen je to komu možné. Kristus na nás čeká ve svátosti oltářní a chce z nás sejmout všechna břemena, posílit nás, poradit nám a ve všem nám pomáhat. Je to pokrm na cestu. (34) Terezie Benedikta si nedokáže představit vstup do nového dne, obvykle s mnoha jeho záležitostmi, beze mše svaté a svatého přijímání. Radí nám, abychom při mši přinášeli v oběť sebe sama se vším, co děláme, s veškerým svým strádáním. Tato oběť a přijatá eucharistie nám dovoluje pouštět se do denních záležitostí ve smyslu plnění Boží vůle, ve ztišení, s odvahou a s radostí. (35)