Evangelijní radikalita
Svatá Terezie Benedikta platila ve svém okolí za člověka radikálního v životě i v jednání a rozhodného ve svých úsudcích. Její mistr Husserl ji vystihl následovně: „U Edity je všechno skrz naskrz pravdivé. Radikalita a sklon k mučednictví jsou vštípeny do židovské mentality.“ (36) Toto její založení se dokonale projevilo v jejím životě po přijetí křtu: přijala evangelium doslova a její horlivost neofyty nikdy nezeslábla, ba naopak, ustavičně se prohlubovala. Na obrázek z profese si dala vytisknout slova svatého Jana od Kříže: „Od této chvíle bude mým jediným povoláním více milovat.“ (37)
Na Karmelu nalézá pro svou radikalitu vhodné prostředí. Všímá si jí nejen u svaté Terezie od Ježíše v jejím zanícení láskou, ale také u svaté Terezie od Dítěte Ježíše v její malé cestě a věrnosti v malém, jejíž „lidský život byl až do posledního puntíku proměněn“. (38) Nakonec nalézá na Karmelu spřízněnou duši: „Jsem tak ponořena do svatého Jana od Kříže, že mi je všechno ostatní lhostejné.“ (39) Jak je vidět, nejvíce jí vyhovuje světcova radikalita, a jemu také věnuje nejvíce pozornosti v posledních letech svého života. Už zcela v jeho duchu pak napíše, že tím nejpodstatnějším je pro ni důkladné pohrdání sebou a v něm přijímání všech protivenství jakožto zasloužených; tato protivenství jí také pomáhají nehledět na chyby druhých, jak se jí to ve věrné horlivosti stávalo. Byla totiž přesvědčena, že řehole a stanovy jsou pro řeholnici naplněním Boží vůle. Osobním podřízením svých zálib se tak připojuje ke Kristově oběti. Věrnost je odpovědí na požadavky lásky. (40)
O jejím jednoznačně rozhodném postoji svědčí i meditace Hod Beránkův. Vysvětluje v ní, co to znamená být Beránkovou snoubenkou a skládání řeholních slibů přirovnává k přibití na kříž. „Hřeby jsou tři sliby.“ Slib chudoby spoutává ruce, mysl a srdce, aby netíhly k dobrům tohoto světa, ale aby zůstaly svobodné pro Krista. A zdůrazňuje: „Karmelitky z prvotní doby reformy se pokládaly za šťastné, nedostávalo-li se jim ani těch nejnutnějších věcí.“ Slib poslušnosti zavazuje řeholníka, aby se neubíral vlastními cestami, ale Božími. Skutečně poslušný řeholník se neomezuje na vnější dodržování řehole a stanov, pokynů představených, nečte je proto, aby pro sebe našel výmluvu, nýbrž proto, aby i v tom nejmenším nalézal příležitost k sebezáporu. Slib čistoty člověka osvobozuje a pozvedá ho nad přirozenou náklonnost, aby ho tak, ničím nespoutaného, sjednotil s Ukřižovaným. (41) Její radikalita se projevila také v rozhodnutí vytrvat pokojně u své práce a s vnitřní pohotovostí jí okamžitě zanechat, bude-li se od ní žádat něco jiného (4,9).