Obsah trojičních textů Mystického učitele
Výsledky synchronní analýzy je dobré začít prezentací obsahu trojičních básní (Romancí a poémy Že dobře já znám pramen), neboť kromě toho, že jde o nejstarší texty, tvoří zároveň teologický a logický základ celé trinitární nauky svatého Jana. Jsou v nich totiž vyjádřeny dvě hlavní teze autora:
- pramen veškerého života je třeba hledat v osobě Boha Otce a jeho láskyplným vztahu k Synu, jímž je Duch;
- mezi věčným vnitrobožským životem, dějinami spásy (perspektiva Romancí) a svátostným životem věřícího (perspektiva Pramene) existuje hluboká návaznost a vnitřní souvislost.
Trojiční Romance, nejdelší básnická skladba světce, (39) vykazují následující literárně-teologickou strukturu:
- Prolog (vnitrobožský život lásky): Romance 1-2;
- První dialog (stvoření): Romance 3-4;
- Intermezzo (advent lidstva a starce Simeona): Romance 5‑6;
- Druhý dialog (vtělení): Romance 7-8;
- Epilog (narození): Romance 9.
V této osnově jsou pro nás hlavními body oba dialogy mezi Otcem a Synem a částečně rovněž prolog, zatímco Romance 5-6 a 9 mají menší význam. Obsah prologu se dá shrnout následujícím slovy: „Jedním ze závěrů tohoto rozhovoru, jenž je velmi důležitý pro duchovní život křesťana, je tento: Otec nemiluje nikoho, leč toho, kdo se podobá Synu; a Otec daruje sebe i Ducha svatého tomu, kdo miluje Syna, tolik milovaného Otcem.“ (40) Dialogy pokračují v této logice a mají (mezi sebou navzájem) takřka paralelní stavbu: po Otcově nabídce obdarování Syna (vv. 77-82 a 229-249) následuje docenění této nabídky Synem (83-86 a 241‑244) a její přijetí (87n. a 245-250), touha Syna aktivně se podílet na realizaci Otcova úmyslu (89n. a 255-258) a Synovy láskyplné motivace vůči Otci (91-94 a 251-254) a vůči snoubence (95-98 a 259-266). Dílo stvoření, vtělení a v náznaku i vykoupení (41) je tak vnímáno jako projev plodné vnitrobožské lásky mezi Otcem a Synem, na které chtějí dát podíl i snoubence: tvorstvu, lidstvu a církvi. (42) Vtělením Syna se uzavírá první fáze uskutečnění tohoto záměru, exitus z Trojice, zatímco reditus je pouze naznačen, nikoli realizován.
V podobné logice se pohybuje poéma Že dobře já znám pramen. Poněvadž jsem důkladnou analýzu této básně českému čtenáři již předložil dříve, (43) omezím se zde pouze na krátké shrnutí: Pramenem, původem všeho, je Otec, který se dává ve své kráse, nesmírnosti a světle, a zavlažuje veškerenstvo, třebaže v noci. K tvorstvu dospívá ve svých proudech – Synu a Duchu, s nimiž tvoří jednu vodu, je v nich a oni v něm. Tento pramen není nikomu vzdálen a jeho lásku a touhu se dávat je možné vytušit v živém chlebě eucharistie, která zve všechny, aby v ní ukojili svou žízeň. V této básni se tak plně nacházíme v průběhu uskutečnění onoho „návratu“ do Trojice.
Na tento teologicko-logický základ volně navazují trojiční texty svatého Jana v závěru Duchovní písně a v celém průběhu Živého plamene lásky. Komentář strof 36-39 prvního ze zmiňovaných děl je jakýmsi náčrtem itineráře uvedení mystika do trojičního života a probírá následující témata:
- přetvoření člověka v Kristu a jeho božskou adopci (DPB 36‑37),
- jeho touhu po rovnosti lásky se Snoubencem v Duchu (DPB 38)
- účast na trojičním životě v podobě „dýchání duše v Bohu“ (DPB 39).
Texty krouží kolem dvou důrazů: christicko-teocentrického (DPB 36-37) a pneumatopaticko-trojičního (DPB 38‑39), a formálně jsou vystavěny kolem tří aspektů dokonalé lásky duše na prahu věčného života: volního, ontologického a kognitivního (srov. DPB 36,3).
Člověk dochází prohloubeného vědomí svého přijetí za Boží dítě na základě svého přetvoření v Synu, kterého nahlíží v jeho kráse, (44) a proto touží po jasném a čistém poznání Boha (srov. DPB 36,5-9). To nalézá v Kristu, „bohaté štole plné pokladů“ (DPB 37,4), kde jsou skryta všechna Boží tajemství, přičemž jejich vrcholem je poznání tajemství vtělení a z něj vyplývající duchovní jednoty lidí s Bohem (srov. DPB 37,3-5). Sjednocen s Kristem, svým Snoubencem, člověk touží jako věrná snoubenka dospět i k rovnosti lásky s ním, což se uskutečňuje podílem na Kristově lásce, v plnosti realizovaném v podstatné slávě v nebi (srov. DPB 38), částečně již v jakémsi „návratu k čistotě prvotního Adamova stavu“ (srov. DPA 37). (45) A právě za těchto okolností dává někdy Bůh člověku milost podílet se na vnitrobožském životě tím, že poněkud zakouší ono společné Otcovo a Synovo vydechování Ducha, jako kdyby jej vydechoval spolu s nimi (srov. DPB 39,3-7). Ve věřícím to působí velký jásot z okoušení Boha, hluboké poznání Stvořitele i tvorstva, a jeho přetvoření v láskyplný plamen (srov. ib.,8-15).
V komentáři Živý plamen lásky nacházíme výslovné trojiční texty (46) poněkud roztroušeně a v praxi představují spíše doplnění výpovědí ze závěru Duchovní písně než nějaká zásadně nová sdělení. Většina textů se pohybuje v pneumatopaticko-trojiční perspektivě, text čtvrté strofy je ovšem formálně christicko-pneumatický, obsahově pak vysloveně christický. Věřím, že základní výpověď těchto textů se dá shrnout následovně: Eschatologické touhy disponují duši mystika k přijetí Ducha svatého, který ji začíná zaplavovat i pohlcovat zároveň, a tím jí dává možnost podílet se na jeho působení a přijímat četná trojiční sdílení (srov. ŽP 1,6.14‑17), v nichž se každá z osob dává člověku zakoušet vlastním, paradoxním způsobem – Duch svatý něžně zraňujícím, Otec velkoryse lahodným a Syn mocně jemným (srov. ŽP 2,2-8.16-20). Toto obnažené a podstatné poznání Boha uschopňuje člověka mysticky vnímat i vyzařovat božské atributy jako vlastnosti Syna, jež jsou však v posledku vyjádřením Otcovy lásky, dávající se v ustavičném působení Ducha (srov. ŽP 3,1‑17.76‑85). Příležitostným aktuálním projevem tohoto trojičního působení jsou „probuzení Milovaného v lůně duše“ (ŽP 4,4a), skrze něž dochází k dýchání v Duchu (srov. ib.,17).