Trojiční model v Romancích a Prameni

V průběhu četby trojičních textů svatého Jana od Kříže začíná teologicky obeznámený čtenář tušit stále víc, že v jejich pozadí stojí neměnný model Trojice, s kterým světec důsledně pracoval, třebaže si toho možná ani sám nebyl vždy stoprocentně vědom, a který získal se vší pravděpodobností z časté meditace novozákonních textů. (47) Jeho vlastní mystické zkušenosti měly tendenci tento model následně upevnit a prohloubit, ačkoli na žádném z analyzovaných míst nemá tento církevní učitel tendenci jej systematicky prozkoumat nebo spekulativně rozvinout.
Především v trojiční poezii, tedy v Romancích a poémě Že dobře já znám pramen, vnímáme tento model zcela zřetelně, ačkoli ani ostatní sanjuanistické texty toto schéma nikterak nenarušují.
Jde o výrazně vertikální model, ve kterém se tedy nevychází z božské bytnosti (esence) jako základu jednoty v Bohu, jak to bylo běžné pro scholastickou i pozitivně scholastickou teologii jeho doby, (48) nýbrž ze vzájemného vztahu a pronikání jednotlivých božských osob (perichoreze) a z osoby Boha Otce jako základu vnitrotrojiční jednoty. To s sebou sice nese úskalí praktického monopatrismu, subordinacianismu či dokonce triteismu, otevírá to však nejen možnost propojení imanentní Trojice s Trojicí ekonomickou (a tím umožnění, aby měla trojiční nauka praktický dopad také na náš pozemský život), nýbrž i navázání a prožívání konkrétních, nezaměnitelných vztahů k jednotlivým božským osobám.
Svou vertikálností se Janův trojiční model podobá převládajícímu modelu ve východní teologii, kde je pramenem božství (a tedy i základem jednoty v Bohu) Otec. (49) Odlišuje se však od něj tím, že nevytváří ani fotiovské vidlicové schéma, ve kterém Syn a Duch vycházejí „pouze z Otce“ (ek mónon Patros), (50) což v praxi vede věřícího k jistému druhu „duchovní schizofrenie“, kdy je rozdělen mezi dvě samostatná ohniska: Ježíše Krista a Ducha svatého, ani schéma lineární, v němž se Syn nachází mezi Otcem a Duchem, (51) neboť to by pak v praxi znamenalo skutečné zastoupení úlohy Ježíše Krista v životě věřícího Duchem svatým. (52)
Jeho model je lineární, se dvěma póly: Otcem a Synem, přičemž Duch svatý je jejich vzájemnou láskou, oním „nevýslovným poutem“ (srov. Romance 1,39), které je navzájem spojuje. (53) Tím zůstává „v pólu“ Ježíše Krista zachována otevřenost Trojice vůči lidstvu, jež je na cestě k vnitrotrojičnímu životu, a zároveň pouto mezi Kristem a Duchem, kteří tak již nejsou pro věřícího dvěma samostatnými ohnisky, nýbrž jediným principem, vedoucím k Otci jako poslednímu cíli duchovního putování, onoho lidského reditu do Boha. Po vzoru východní teologie vidí Jan od Kříže jako základ trojiční jednoty osobu Otce, od něhož pochází všechno, (54) a tato jednota je vyjadřována mnohem více perichoreticky než bytnostně, ačkoli i tuto západní poaugustinovskou perspektivu Janovy básně odrážejí. (55)
Že si tento trojiční model osvojil Mystický učitel nejpravděpodobněji z meditace novozákonních textů, lze vyvozovat nejen negativně ze skutečnosti, že převládající západní modely (ale ani východní!) jeho pojetí neodpovídají (nebo jen velmi málo), nýbrž i pozitivně z náhledu současných biblických teologů, jejichž vnímání trojičního schématu v Novém zákoně se až podivuhodně kryje s Janovým. (56)
Jaké důsledky vyplývají z tohoto lineárního vertikálního trojičního modelu se dvěma póly a jak se to projevilo v životě, textech a nauce svatého Jana od Kříže? Předně, jeho model je beze zbytku platný jako pro ontologickou, tak pro ekonomickou perspektivu, takže jakkoli je jistě potřebné a správné rozlišovat vycházení (processiones) a poslání (missiones), není dobré je od sebe radikálně oddělovat. (57) Jen takový přístup totiž umožňuje, aby byl vnitrobožský život podstatně otevřen možnosti participace ze strany člověka, a to nejen v eschatonu, nýbrž částečným předjímáním již za pozemského života.
Zdůrazněním perichoretického rázu jednoty v Trojici a osoby Otce jako pramene božství je zase člověk veden k přednostnímu vnímání Boží trojičnosti před jeho jediností (58) a k pozornosti vůči jednotlivým božským osobám. (59) To umožňuje (spolu s již jmenovaným úzkým propojením ontologické a ekonomické perspektivy Trojice) upřesnit tradiční axiom o společném působení Trojice navenek dodatkem o různosti úloh jednotlivých osob v tomto společném konání (60) a tím otevřít duchovní život věřících trojiční spiritualitě, ve které bude mít každá z božských osob, Otec, Syn a Duch svatý, své nezastupitelné a nezaměnitelné místo.

Pokračovat
Zpět