1. strofa

Glosa začíná triumfálním vpádem podmětu v první osobě: Já, zájmenem, které odpovídá hlasu mystika, jenž autobiografickým způsobem a nečekanou formu vyjádřenou časovým spojením (když) a příslovečným určením místa (tam) nám vypráví o nečekané a překvapivé události, v níž byl zcela ponořen a v níž, bez toho, že by věděl jak a kde, mu bylo dáno pochopit „velké věci“, ne však již rozumem, který zůstal „v nevědění“, nýbrž jinými instancemi či na hlubších úrovních. Není zde jediný náznak ohledně událostí s tím spojených, jako kdyby celý fenomenický svět byl odstraněn vpádem tohoto jiného smyslu, novostí oněch „velkých věcí“.
Tato událost a tento scénář je vyznačen pouze příslovcem tam, zopakovaného rovněž ve čtvrté strofě a bez jakéhokoli účinku konkrétní lokalizace. Toto tajemné tam, velmi časté v sanjuanistické poezii, má hluboké konotace a nejrůznější významy: je vtiskem zkušenosti, neurčeným dnem sebe sama, jádrem tajemství, láskyplným „tam“, jak řekne nakonec ve v. 156 Trojičních romancí o evangeliu „In principio erat Verbum“: „tam bych mu svou lásku dal“; a ve v. 15 Romance o žalmu „Super flumina Babilonis“: „tam mě zranil láskou; a dokonce osmkrát ve čtyřech ústředních strofách Duchovní písně: „Tam mi dal svou hruď, / tam mě naučil velmi příjemnému vědění / (…) tam jsem mu slíbila, že budu jeho snoubenkou“ (DPA 18); „tam jsi byl se mnou zasnoubena; / tam jsem ti dal ruku“ (DPA 28); „tam vstoupíme“ (DPA 36); „tam bys mi ukázal / (…) tam ty, ó, můj živote“ (DPA 37). Toto příslovce je jedinou ukazovací známkou plnosti „která nemá obraz ani formu ani podobu“ (3V 13,1) a neprostorové oblasti – „hluboké samoty“, jak se vyjádří v následující strofě; „kde se nikdo nenacházel“, jak řekne v básni Temná noc – v níž došlo k této mimořádné události, této zkušenosti zjevení (ne ve smyslu mýtickém, nýbrž fenomenologickém), nakolik se zde odhaluje něco, co bylo právě tam, avšak skryto, neviditelná skutečnost skrytá ve viditelném, a co se nabízí v definitivním smyslu a významu. Je to zde, kde se mystik dostal do kontaktu s božskou nekonečností, s tajemnou přítomností něčeho či někoho, co se nepojmenovává, co zůstává ve skrytosti, avšak co pro něj představuje nejpevnější základ.
Na druhou stranu, trojím popřením slovesa vědět – „nevěděl jsem“, „aniž bych věděl“, „v nevědění“ – se v této sloce zdůrazňuje hustá noční atmosféra prázdnoty a temnoty a tím se ukazuje, že mystická zkušenost, ať jsou použitý prostředek a lidské schopnosti, které se při ní uplatňují, jakékoli (smysly, pocity, vědomí, vůle), se odehrává za nimi všemi, je zkušeností dna duše, „děje se to tajně v temnotách vzhledem k činnosti rozumu a ostatních mohutností, poněvadž ji zmíněné mohutnosti nedosahují, nýbrž jen Duch svatý ji vlévá a uspořádává v duši (…), aniž by ona věděla či rozuměla tomu, jak se to děje, neboť Učitel, který ji vyučuje, je podstatně uvnitř duše“ (2N 17,2). A takto uprostřed tohoto zarážejícího světa, v němž se neví, co se děje, a který působí dojmem skoku do prázdnoty, se zkušenost jeví jako skrytý poklad, jako skutečný pramen poznání – „velké věci jsem pochopil“ –, v němž Bůh sám „prostřednictvím této temné noci a vyprahlé kontemplace poučuje o své božské moudrosti nejen tím, že jí dává poznání o její nízkosti a ubohosti (…), nýbrž také o velkosti a skvělosti Boží, (…) protože ona tíseň a vyprahlost osvěcuje a oživuje rozum, jak říká Izaiáš, že trýzeň způsobuje poznání“ (1N 12,4).

Pokračovat
Zpět na úvod